Probudila jsem se u Nečistého jezera. Vstala, protáhla jsem se, zívla a podívala se kolem. Všude kolem mne je buď jezero, a nebo mrtvo. Po cestě přes Mrtvou krajinu jsem konečně dorazila k jezeru. Skloním hlavu k hladině a napiju se. Voda je ale trošku nakyslá. Zavrčím a zvednu hlavu. Nad jezerem je ranní mlha a na zemi je ještě rosa. Ryb zde také moc nevidím. Zamyšleně se nadechnu. Na druhé straně je toho přeci víc. Je tam více ryb, voda není nakyslá… Teď jsem však již v Passive. Připomenu si, že tuláky tolerují, ale Passiváky ne. No a? Pomyslím si, roztáhnu křídla a vzlétnu. To, že mne tam vlci z Positive neuvidí rádi, to je mi celkem jedno. Přelétnu na druhý břeh. Napiju se vody a potom se podívám kolem. Je to úplně jiné. Kolem není mrtvá krajina, ale lesy. A támhle je les Míru. Pomyslím si otráveně. Je tam zakázáno lovit, ale já jsem z Passive. Jejich pravidla opravdu neřeším. Klusem se vydám do lesa Míru. Zvířata tam jsou důvěřivá a já hladová… Jdu zarostlým lesem a sleduji okolí. Potom si všimnu, že něco hnědého běží pár metrů ode mne. Vyskočí to z houští a stojí to necelý metr ode mne. Já rychle zastavím. Zvířátko překvapeně kouká a za ním přiběhne jelen s velkými parohy. Jelen sklonil hlavu a chtěl nabrat hnědé zvířátko parohama. To se však prosmýklo kolem a schovalo se za mne. Nevím, proč to dělám, ale začnu vrčet a ukážu jelenovi svoje zuby. Zatím jen z dálky, ne, na jeho kůži. Zvířátko za mnou se strachy krčí a jelen si mne měří. Potom ladnými skoky odskáče pryč. Potom se podívám na zvířátko, co se za mnou schovává. „Ty sis dovolila na jelena?“ zavolám na ni naštvaně. „No, na jelena ne, na veverku. Chtěla jsem ji ulovit. Ten jelen ale byl názoru, že tady nemám, co lovit. A potom šel na mě.“ „Hm.“ Zavrčím. Až teď jsem si zvířátko pořádně prohlédla a zjistila, že jsem zachránila hranostaj. Kus od nás uslyším dopadat tlapy. Zavětřím a rozpoznávám pachy. Vlci. „Odtud, rychle. Jdou sem vlci a jestli jsou z Positive, nesmí nás tady najít.“ Třeba je to jen nějaký tulák. Třeba jsem se spletla a pachy vlků jsou staré a toto je někdo jiný. Doufám při běhu pryč, protože by nebylo dobré, kdyby mě tam objevili. Hranostaj běží vedle mne. Vyběhnu z lesa a doběhnu k jezeru. „A…“ oddychuje hranostaj. „A proč tě nemohli vidět.“ „Co tě to zajímá?“ zavrčím. „Ale… Dobře. Mne nemohli vidět, protože lovím a asi by na mne byli naštvaní. A ty?“ „Já nic.“ Zavrčím a jdu pryč. „Počkej.“ Zavolá Hranostaj. „Proč?“ Zavrčím a roztáhnu křídla a vzlétnu. „Počkej!!“ Zavolá hranostaj a vyskočí mi na hřbet. „Okamžitě slez!!“ Zavolám naštvaně. „Proč tě tam nesměli vidět?“ „Jsem z Passive.“ Zavolám rozzlobeně a křídlem ji shodím. „Áá.“ Zavolá. Dopadne do vody kousek od břehu. Já letím pryč, ale hranostaj se na břeh dostane, to vím. Slétnu na zem až na území Passive. Otočím se a jdu pryč. Takhle mi zkazit lov. Vztekám se v duchu. Ta je tak blbá… Nadávám v duchu na hranostaj a letím tak, kam vítr fouká, aby mě nesl a já přišla na jiné myšlenky. Nechávám se unášet větrem a potom se podívám dolů. Pode mnou je nějaký les. Slétnu dolů a jdu dál. „Překvapení.“ Ozve se po chvíli za mnou. Já se rychle otočím. „Nemysli si, že se mě zbavíš.“ Řekne hranostaj, kterou jsem zachránila. Co – Cože? Co tady dělá? Nechápu. „Jsem Bellatrix. Znamená to Bojovná.“ Představí se. „A jsem neodbytná.“ Řekne fakt, který už jsem poznala sama. „Hele, já přišla o rodinu. A neradila bych ti, se v tomhle lese zdržovat. My se narodili v Lese Míru. Má matka patřila k těm miloučkým hranostajím, co chtěli mít společníka, se kterým se mohou kamarádit. Má matka odpouštěla všechno. Odpouštěla i zrady a už tím byla známá. Jednou nás vzala na území Passive se slovy, že sem nesmíme a teď sem s náma půjde, aby nás sem zvědavost netáhla. Šli jsme mrtvou krajinou až sem. Do Lesa Věčných Stínů. Dávej pozor. Vyskytují se zde v noci pěkně ohavná stvoření. Vrcholem je pekelný pes. Pekelný pes nás jednou uviděl. Má matka se rozhodla schovat. Já byla vždycky jiná. Postavila jsem se mu. Psa zajímala matka se sourozenci. Jak to s nimi dopadlo, nevím. Vím jen, že to není dlouho ale už sem je nikdy od té doby neviděla. Ale já je nehledala. Byli to hodní hranostajové, toužící po míru. A matka ulovila vždy jen nemocné, slabé jedince. Nikdy nelovila pro zábavu. Já už několikrát ano.“ Řekne a dodá: „Včetně toho v lese Míru. No co, pravidla jsou od toho, aby se porušovala.“ Já jen koukám. „A ty?“ Já už to nevydržím a řeknu: „Stella. Stella Úlf Nepředvídatelná.“ „Tak, kam jdeme?“ „Já jdu někam, ale ty sem mnou nejdeš.“ „Jdu.“ „NEJDEŠ!!“ zavolám zlostně. „A krok ke mně a neudržím se.“ Řeknu, ale i tak vím, že bych to asi na tuhle nedokázala. Vydám se dál do lesa. Hranostaj mne předběhne a běží přede mnou. „Di pryč!!“ zavolám, ale Bellatrix je to zřejmě jedno. Pomalu se začíná stmívat. Vzadu v lese je něco vidět. Nevím, co to je, proto rychle chytnu Bellatrix a vyběhnu z lesa. „To byl on?“ zeptám se jí. „Kdo?“ Podívá se na mne překvapeně Bellatrix. „Pekelný pes.“ „Aha. No, asi ne, ale něco to bylo.“ Já ale postupně odcházím. „Počkej, já jdu s tebou.“ Zavolá opět Bellatrix a přiběhne za mnou a jde vedle mne. Já se rozeběhnu. Ale opět mne dohoní. Ta je neodbytná. „Tak kudy jdem.“ „Ne. Ty akorát potřebuješ někoho, kdo tě bude bránit.“ „Co?“ zavolá Bellatrix. „Já ti nebudu dělat ochránce. Jdi si jinam“ řeknu jistě a nesmlouvavě. „Já jdu s tebou. Mě se nezbavíš.“ Řekne Hranostaj. Já zavrčím a jdu dál. „Jo a Bellatrix znamená také Bojovnice a je to hvězda v souhvězdí Orionu. V noci ti ho můžu ukázat. Mí předkové žili u lidí a proto mi matka toto souhvězdí ukázala. Protože se jmenuji stejně, jako ta hvězda, proto ho znám. Ale upřímně, není jediné. Mám ráda noční oblohu.“ Řekne Bellatrix. „A rodiče mi říkali Bellatrix, Bella, Bell a tak podobně.“ „A proč se mnou jdeš?“ Křiknu na ní. „Protože si mě zachránila. Chci se ti odvděčit.“ Řekne a dodá: „I když jsem záchranu nechtěla.“ Já jdu pryč od ní a Hojné Pláně pomalu vystřídá Mrtvá krajina. Hned se ale vrátíme zpět. Na pláních uvidíme číhat kočku. Nebo, kočka uvidí Bellu. Bellatrix si jí nevšímá. Kočka jí také ne, ale kocour, zřejmě její partner ano. Skočí a škrábne Bellatrix. Ta si stoupne a v žádném případě neplánuje ustoupit. Kocour prská a Bellatrix stojí na místě a čeká na jeho útok. Kocour na ni opravdu zaútočí, ale Bell mu uhne a kousne ho. Já skočím Bellatrix na pomoc a kocoura kousnu. Ten začne prskat a přiběhne ho chránit jeho partnerka. A oba začnou používat magii a začnou nás omotávat rostliny a znemožňovat nám se hýbat. Já a Bell stojíme na místě a škrábeme a koušeme. Kočka a kocour nakonec utečou. Já i Bell oddychujeme. Rostliny nás pustí a my spolu odejdeme dál. Teď, když jsem ji však viděla bojovat a když jsem si připomněla její slova, že se mi chce odvděčit. „Hele, tak dobře. Tak se mnou můžeš jít.“ Řeknu jí a usměju se na ní.

S trhnutím se křečovitě nadechnul a tvrdě dopadl zády na zem. Kdyby spal, byl by to asi nepříjemný budíček. Jenže on byl tak zamyšlený že to mělo stejný účinek, o něco tvrdší. ,,Arggg!" Zakňučel. Přímá trefa, dnes bude zřejmě nepoužitelný. Zavál mírný vítr. Roztřepal se zimou. Co to s ním dnes je? Boha, ono pršelo! ,,Proč mne jednoduše nemohly probudit paprsky slunce?!" Na chvíli se odmlčel a zaposlouchal se do zvuků, a snažil se rozeznat pachy. V poslední době však cítil jen Sonnyho. Že se ho vůbec dotýkal.. Bleh. Obličej se mu stáhl do bolestné grymasy jakmile si sedl s roztáhlými křídly ve své plné kráse. ,,Kdybych vás ještě viděl" uraženě si odfrnkl a okamžitě proti sobě zareagoval. *Tak si sundej šátek, blbče* zoufale se ušklíbl a s pár křupnutími křídla zase stáhl. Úplně si vybavil situaci kdy učil Ayiku a jednou je taktéž nechtěně roztáhl. *Jakou mám srst? Jaké mám křídla? Jak vypadá ta divná věc co mi udělali lidi? Jak vypadá Sonny? Jak voda? Jak stromy? Jak vypadají barvy? Jakou barvu mají mé oči? Jakou barvu má krev, jakou rostliny?* Okamžitě zatřepal hlavou a tázavě se nadechne. *Heh. Třeba něco uvidíš z výšky* sarkasticky se usmál. *Jestli nenarazíš do stromu* podotkl a pomalu se rozešel, nikdy nevíte kdy na vás může vyskočit Sonny. ,,Pokud mne chceš zabít, chceš mne jen ochránit" usmál se nad svou pošetilostí a ucítil vodu. *Voda.. Hm. Co mi to připomíná?* Mírně se zamračil, a společně se svým typickým výrazem ještě více obezřetně pokračoval po cestě. Musel být blízko, nebyl na pochybách. Konečně ze sebe smyje krev. *Ha, a čí?* Opatrně vyšel z malého lesíka, spíše pár stromů a vydal se k jezeru Kass kde doufal, bude sám. Mírně zaryl drápky do země a strnul na místě, když ucítil krev. *Proč nemůžu mít chvíli klidu?* Zmučeně si povzdechl a otočil hlavu kde předpokládal že je osoba která mu zničila polovinu dne. ,,Sakra!" Vyjekne osoba. Iscar zareagoval jako vždy a o kousek uhne. Jeho myslí se rozezněl hlasitý smích, jakmile uslyšel dopad osoby do vody. Začaly se ozývat hlasité nadávky. ,,Sonny?" Opatrně vlezl do vody a mírně zavrčel, jakmile se ran dotkla voda. Je na to háklivý, a to doslova. Přistoupil k němu a přebral bolest. Bohužel, i ránu. ,,Šíp? Děláš si ze mne ovšem jen vtip, že ano?" Podrážděně vycenil zuby a s škubnutím vyndal šíp. ,,Boha jeho!" Zaúpěl a zaryl drápky do dalo by se říci písčitého povrchu smíšeného s trávou. ,,Tohle není vtip! Iscare, jsou po mě!" Vychrlil a trochu vystrašeně na něj pohlédl. ,,Neříkej, kdo?" Sarkasticky se ušklíbl a začal si olizovat ránu. ,,Ha, že by lovci?" Odfrnk si a mírně podmračeně ho pozoroval. ,,Tak to nemáme moc času, Sonny" odvětil uraženě Iscar a vyšel z vody. ,,A proč šípy? Proč jsi se nevyhnul?"  Vypadalo to na nechtěnou hádku. ,,Proč? Uvažuj trochu! Jsou to lovci, chceš aby Tě střelili šutry? Protože nemám oči na zadku. Jednoduše jsem utíkal někam kde mě nenajdou." Iscar si povzdechl a nakrčil čenich ,,jsou blízko, a dost smrdí" poznamenal a rozešel se směrem odkud přišel. ,,Necháš mě v tom?" Křikl za ním Sonny. Snažil se ho ignorovat, ale kdo by odolal Sonnymu, že? ,,Tss. Tak si pohni, nemám dobrou náladu" stáhl uši jakmile mu v ráně začala pulzovat nová bolest. Sonny k němu neochotně došel a společně ostražitě pokračovali jako by na ně z každého rohu číhala příšera. ,,No.. Dneska je hezky" utrousil Sonny a pohlédl na Iscara. Nevypadal zrovna nadšeně. Znovu stočil pohled na cestu a pomalu zrychlil. ,,Hezký den pro hezké bojování" zavrčel Iscar a rozeběhl se. Bolest mu v tom částečně bránila, ale nemohl nic dělat. Buď bude trpět, nebo bude mrtvý. ,,Hej, co to děláš?" Hekl za ním překvapeně Sonny a rozeběhl se za ním. ,,Um, že by ti zachraňuji líný zadek?" Zavrčel podrážděně a ještě přidal. Byl v panice a úzkosti, mezi tím co Sonny v nechápavosti. Jednoduše dokonalost sama o sobě. ,,Tam je!" Zařval někdo za nimi. ,,Haha, kdo že?" Utrousil rozzuřeně a zadýchaně Iscar, mezi tím co Sonny konečně pochopil co se děje. Otočil se a všiml si šípů které jim prosvištěly nad hlavami. ,,Víš kam utíkáme?" Zeptal se nečekaně Sonny a přeskočil spadlý strom. ,,Vpravo!" Zavelel. ,,Jak to sakra děláš?!" Hekl a prudce zabrzdil. ,,Utíkej, nestůj jak šut-" roztáhl křídla a vyjekl. ,,Za tohle mi zaplatíte!" Zavrčel a silou si vyškubl šíp v křídle. ,,Běž!" Zasupěl a sám se rozeběhl. Začalo se stmívat, což bylo částečně dobré ale i špatné znamení. Sonny ho dohnal, ale na sekundu se otočil. Byla to částečně chyba, protože jeho pohled zachytilo několik lovců. ,,Tohle nám nepomůže!" Pronesl a snažil se utíkat rychleji. ,,Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém!" Pronesl a prudce zabrzdil, takže přes něj pár lovců přeletělo. Jeden stále běžel za Iscarem, který zvolil překvapení jako Sonny. Jelikož byl rychlejší než lovec, prudce zastavil a odrazil se od jeho hrudi. Dopadl nedaleko Sonnyho, který byl zaměstnaný vyhýbat se všem šípům, ale snažil se znehybnit lovce. Málem vykřikl když se mu před očima zjevilo hnědé křídlo. ,,Nejsou slepí, Iscare!" Otočil se na chvíli na něj, ale pak popadl lovcovu nohu do zubů a začal škubat. Znechuceně vyplivl krev která mu vystříkla skoro až do krku a když si byl jistý, že lovec nebude chodit, vrhl se na druhou. Mezi tím Iscar výhružně vrčel na lovce který po Sonnym před chvílí ještě střílel šípy. Cítil se trochu jako matka chránící své vlče. Přestal se kontrolovat a setřásl lovce na zem. Skoro až spokojeně si oddechl jakmile byl na hrudi lovce. Vyhledal urychleně krk se zakousl se. Z krve mu nebylo špatně, ale bolest? Bylo slyšet neustálé křiknutí a vzlyky, mezi nimi se objevilo i vyjeknutí Sonnyho a rozzuřeně-bolestný křik Iscara. Jejich hlasy se musely nést snad celým územím. Sonny naposledy škubl za ruku a rozhlédl se. Třetí lovec má zaseklou nohu v kořenu, a snaží se usilovně dostat pryč, i přes to že už má zřejmě zvrtnutý kotník. Svého lovce nechal svíjet v bolestech, ne že by ho to pobavilo, spíše nechtěl zase cítit krev. Iscar zaryl drápy pevně do země a skoro až zoufale zakňučel. Chtělo se mu brečet. Tolik bolesti nezažívá ani při lovu. Sonny přišel ke třetímu lovci a pevně se mu zakousl do ruky, z které okamžitě začala vytékat krev. A nebylo jí málo. Jako by si ale něco uvědomil, a nevěřícně zakroutil hlavou. Iscar zoufale zaskučel a křečovitě se nadechl. Krev ho málem udusila a bolest ho zabila. Mírně se roztřásl a pohlédl za pachem Sonnyho. Z brady mu kapaly kapky krve, a nemyslel na nic než na šílenou bolest v jeho hlavě. Zapomněl na šíp který se mu zasekl v křídle, zapomněl na několik ran z kterých vytékala krev. ,,Iscare, pozor!" Vykřikl Sonny a skočil po ruce která svírala dýku a chystala se ho bodnout. ,,Kur*a!" Vyštěkl. Minul se a postavil se před Iscara, což byla v jeho případě chyba. Zasáhlo ho to do nohy, to bylo ještě dobré. Ale ta bolest? EPCH! Nesnesitelně nervy drásající. ,,Nešahej na mě, Iscare!" Vystřelil po něm pohledem, ale ten už v zubech svíral ruku a zuřivě se přesunul na krk. Zranění si odnese více než dost, s tím byl smířený, ale doufal že do žádného se nedostane.. Nic co by mu způsobilo větší bolesti. Střelil pohledem po třetím lovci a nuceně mu skočil po krku. Nechuť ke krvi byla obrovská, ale nemůže moc riskovat. Stále vykřikovali nějaké slova, ale bolest mu otupila mysl. Iscar naposledy, a nejvíce škubl a vratkým, až opileckým krokem se rozešel za pachem Sonnyho, který nahlas kašlal. Z krve mu bylo sice špatně, ale že se jí zadusí, nečekal. Vrtěl hlavou jako by tomu chtěl nějak pomoct. ,,Sonny, hrabe ti?" Zeptal se ho chraplavým, tichým, hodně rychlým a nesrozumitelným hlasem Iscar. ,,Zku- *kašel* kr *kašel* krev!" Vyštěkl a snažil se nadechnout, což bylo skoro nemožné. Polkl a zhluboka se nadechl jako by jeho plíce mohly vdechnout všechen kyslík. ,,M-Myslím že d-dne-s neu-usn-e-eme" pronesl Iscar a lehl si, jinak by pravděpodobně spadl na mrtvolu vedle nich. ,,Cítím to stejně, Iscare," vydechl Sonny a posadil se. ,,Vytr-eš mi t-to, p-prosím?" Zaskuhral Iscar a přitáhl si křídlo k pacce. ,,Nebude Tě to bolet?" Zeptal se skoro omráčeně, ale popadl první šíp do zubů které byly od krve a silou trhl. Jako odpověď se mu dostalo bolestné zasténaní. Když vytrhl druhý, uvědomil si že ho nic nebolí. ,,Ty idiote! Proč jsi převzal bolest?" Zavrčel mírně naštvaně s pohlédl nechápavě na Iscara. ,,Když už cítím jen hlavu, je mi to jedno!" Vyštěkl zoufale. ,,I zabití králíka je jako být čtyřiadvacet hodin v kuse mučen!" Vydechl a zvedl hlavu k Sonnymu. ,,Promiň, ale je to k nevydržení a nejraději bych se zab- SKLOŇ HLAVU!" Vykřikl a jedno křídlo si dal k obličeji, zatím co druhé nad Sonnyho a silou vůle ho dostal včas na zem. ,,Lovec!" Vyřkli jednohlasně. Icar se postavil na vratké nohy a urychleně se začal plížil směrem k pachu potu smíšeného s adrenalinem. Sonny mu byl v patách, stále ještě mírně podmračený. Sledoval Iscarovu bezohlednou výhodu s křídly. *Proč mě před těmi šípy prostě nechtěl nechat? Proč mi pomáhá?* Pohlédl znovu na Iscara a uvědomil si že se zakusuje lovcovi do krku. Přišel rychle k nim, ale všude už byla krev - byl mrtvý jako jeho společníci. ,,Vrátíme se zpět? Je tu docela zima, tam svítí.. Eh.." Ve skutečnosti chtěl být ještě chvíli s Iscarem. Uvědomoval si, že jinak by asi šel do vody. S tímto návrhem by souhlasil, sám měl docela krvavé skvrny po těle. ,,J-Já.." Posadil se Iscar a snažil se nedat najevo jak se mu motá hlava. ,,Jdeme" kývl. Žaludek mu udělal několik přemetů. Stáhl uši a vyrazil na nejistých packách za Sonnym. Šli mlčky, a to ho mírně rozrušovalo. Vadilo Sonnymu že je zabil? Ne že by s tím neměl zkušenosti, ale znovu. Udělal nějakou chybu? ,,Dnes je.. Vážně hezký den" pronesl zachmuřeně Sonny a pokračoval v cestě. Bylo mu zle z krve, ale uklidňoval ho pocit že v tom zřejmě není sám. Obešel mrtvoly a vyplázl jazyk na krev. Nebyl to hezký pocit. Občas chtěl mít něco čím si ty oči zakryje jako Iscar.  Posadil se na trávu a pozoroval každý jeho pohyb. Iscar si těžce lehl, packami v krvi, zadními v trávě. ,,Co nás nezabije to nás posílí" zvedl unavený úsměv k Sonnymu. ,,Mne už ani smrt neposílí" zmučeně si povzdechl. Hlava mu sjela k packám. Nastalo ticho...

SONNY! Dokončuje...

Náh, nejsem si jistá, zda jsem úplně pochopila poslední větu ("SONNY! Dokončuje...), proto jsem chvíli čekala, jestli bude nějaké pokračování. A ono není, takže schválím. :D

Iscar:
• 250 MK + 150 MK bonus
• talisman magie krve (myslím, že zrovna Iscarovi se hodí, heh)

Sonny:
• 250 MK + 150 MK bonus
• talisman magie blesků

To, co vaše talismany umí, máte v profilu.
Gratuluji.

Ano, taky jsem čekal :'DDD

Stane se, mno. :DD

Pomalu se procházím Lesem Vysoké zvěře. Sleduji okolí. Všude stromy a tráva. A větve… Potichu jdu lesem a uvidím mládě králíka, jak se vystrašeně krčí v trávě. Nic moc, malý. Pomyslím si. Opravdu nechci chytat to, co mě ani nezasytí. Jdu dál a sleduji okolí. Potom zachytím pach lišky. Tu ale také nebudu lovit a jdu dál. Cestou zachytím několik pachů zajíců, králíků, ale i hodně starých pachů jelenů, srnek, daňků… Ale všechno je to daleko. Zavrčím a klusem se rozeběhnu dál. V cestě mám spadlý strom. Vyskočím do výšky a ladným skokem ho přeskočím. Dopadnu a běžím dál, nezastavuji se. Běžím dál a cestou cítím spoustu pachů zvířat. Někdy šlápnu na větev, ta zapraská a vše živé se otočí po zvuku. Já si jich však nevšímám. Chtěla bych něco většího, z čeho více masa. Samí králíci, zajíci, pěvci, několik veverek... Ale ani jedno z toho není pro mě dostatečně velké. A když narazím na nějaký pach větší zvěře, je starý. Opět potichu zavrčím. Už mě to štve, že nemůžu najít žádný novější pach vysoké zvěře. Jdu dál, cestou přeskakuji několik spadlých stromů, pár stromů, co nejsou na zemi podlezu a jdu dál a dál. Už mě to opravdu štve. Žádná vysoká zvěř v okolí. Rozeběhnu se doprava, doufám, že tam na něco narazím. Pach králíků, zajíců, veverek, kočky a… Daňků. A je blízko. No konečně. Pomyslím si nadšeně a vyrazím po stopě. Stopa se klikatí, jde doprava, rovně, doprava, doleva, zase doprava, zase doleva… A já se snaží neztratit pach stáda, ale to není těžké, jelikož je stádo velké, takže stop je tady dost. Pozorně sleduji okolí, kdy je už uvidím. Cítím, že už by tu měli někde být. A ano, jsou. Asi čtyři metry ode mne se pase jedna členka stáda. A kousek od ní další. A další a u té pobíhá mládě. Mládě tady není jedno, ale já se rozhodnu ulovit to, co jsem viděla jako první – je nejblíže ke mně. To bude moje kořist. Tedy, alespoň se o to pokusím. Přitisknu se k zemi a pomalu a opatrně se začnu přibližovat k mláděti. Malý daněk poskakuje u maminky a já se přibližuji a přibližuji. Když jsem jen kousek od něho, mládě se rozeběhne si hrát s kamarády. No to ne. Pomyslím si, a opatrně se začnu plížit k nim. Mládě poskakuje a běhá a ostatní také a já se soustředím, abych ho neztratila z očí. Zvíře běhá tam a zpátky a já ho jen sleduji. Potichu se přitisknu k zemi a čekám. Vím, že bych ho měla pronásledovat, ale v tomhle zmatku je velké nebezpečí, že se mi ztratí. Já hodně dlouho nelovila, až od útěku od lovců jsem začala lovit. A život mi jde od té doby, co jsem se to naučila, lépe. Od lovců jsem dostávala jenom zbytky a nezbytné jídlo. Ani o trošku víc, než bylo nutné. Mládě pobíhá a naštěstí se přibližuje ke mně. Já napnu všechny svaly. Mládě je kousek ode mne a já vyrazím z úkrytu. Vyběhnu a skočím po něm. Zakousnu se mu do boku, mládě se rozeběhne pryč, ale já ho nepustím. Stádo začne panikařit a běží pryč. Všimne si mne ale, nejspíše, tatínek, a vyrazí chránit mládě pomocí jeho paroží. Já se paroží celkem bojím a mládě pustím. Matka s mládětem běží za stádem. Daněk mě ještě nějakou dobu se snaží odradit, potom se mi podaří se mu vyhnout a rozeběhnu se za stádem. Není těžké ho najít, krvavá stopa mláděte mě bezpečně dovede k nim. Kousnuté mládě značně zaostává, ale stádo už neběží tryskem, jako na začátku. Opět jdu pomalu za mládětem. Potom vyrazím a rozeběhnu se. Plánuji ho oddělit od stáda, aby ho nemohl nikdo bránit. Běžím stádem za mládětem a mládě odříznu od stáda. To se mi líbí, protože to bude jednoduší. Skočím po mláděti a kousnutím ho zabiji. Konečně mám kořist. Má první kořist v Purposeful´s. Začnu jíst malého daňka a pochutnávat si na něm. Opravdu je dobrý. A která lovená kořist není? Dá to práci, tak potom také to ráda sním.

Promiň, že jsem se tak flákala :D
Máš to super, schváleno.
Vyhráváš 130 MK + bonus za délku, čtivost a tak 190 MK.
Congratz!

Mé rány už se pomaličku, avšak jistě, hojily. Záda už téměř nebolela a spálená tlapa již byla v naprostém pořádku. Tomu já říkám odolnost vůči ohni, díky za to. Procházela jsem se opět po území smečky Positive, stále jsem mezi těmito místy procházela, neboť rozhodnutí, ke které smečce se přidám, je pro mě dost možná finální. Chci si být stoprocentně jistá, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude to správně. Zrovna jsem zastavila u jezera Kass, abych za pomoci vody nabrala trochu energie. Opatrně jsem se napila. Jarní klid byl po večerech a nocích výjimečný. Miluji noc... Najednou mě však něco vyrušilo ze zaujatého přemýšlení. Prudce jsem se otočila a za svými zády spatřila krásnou kočku, velice podobnou mně. Jen její oči byly jiné. Zatímco já měla své křišťálově modré, ona mne pozorovala drobnými hnědými knoflíčky. Pořádně jsem si ji prohlédla. Černá jako uhel, avšak pod krkem měla na každé straně tři bílé proužky, táhnoucí se zhruba od klíční kosti k dolní čelisti. Na pravé straně hlavy se též nacházely bílé proužky, tentokrát pouze dva. Horní byl o maličko kratší. Měla přenádherné zbarvení, ale stejně mne nejvíce zaujaly její - nebo jeho? Oči. Bylo v nich tolik citu, strachu a zranitelnosti... Zkusila jsem se přiblížit, ale couvla. Nevěděla jsem, zda je to kočka nebo kocour, avšak podle následovného mňoukání a také mohutnosti jsem usoudila, že je to kocour. A já se rozhodla, že se o něj postarám. Nejprve jsem mu však vymýšlela jméno, na které jsem pekelně dlouho nemohla přijít. Začal se ke mně lísat, pravděpodobně pochopil, že kdybych mu něco udělat chtěla, už by se tak stalo. V tu chvíli mě to napadlo. Ryan. Jednoduché a krásné jméno. Jméno z mé dávné minulosti. Tak se jmenoval vlk, o kterém nikdo neví. Vlče, se kterým jsem si ráda hrávala. Nyní mi ho bude připomínat tento krásný kocourek. Ten kocourek, který vypadal, že potřebuje ochránce. A tím ochráncem jsem chtěla být já.
--
Doufám, že jako věty se počítají i souvětí a že jsem to napočítala dobře.. :D

Souvětí se počítají, máš to splněný :)
Takže jsi mazla získala, teď vytvoř jeho profil. To znamená, chceme jméno, věk, druh, pohlaví, schopnost (pouze jedna), popis magie (nesmí být moc silná, mazlíček nemůže svou magií porazit vlka s šestým levelem magie) a pár větiček k povaze. Ideálně obrázek, popř. popsaný vzhled.
Kdybys nevěděla, tak třeba mazlík u Saf - https://purposefuls.webnode.cz/products/safira-tajemna1/
Nebo u Bris - https://purposefuls.webnode.cz/products/bris-tene-temna/
Popis mazlíčka mi pošli sem, poté ti ho dám na profil. :)

Kay, díky. .)
Takžeeee...
Je to kočka.
Jméno - Ryan
Věk - 2 roky
Pohlaví - kocour
Schopnost - telekineze
Magie - Ovládá oheň, stejně jako Ey. Dokáže vytvořit ohnivou kouli nebo zapálit či "uhasit" něco lehko podpalitelného. Uhasit dokáže především menší požár nic velkýho.
Povaha - Ryan je zákeřný kocour, ale to pouze v případě, že někdo ohrozí jeho nebo jeho "vyvoleného". Ano, správně. Vybral si svého vyvoleného vlka - Eyarme - kterého chce chránit, pokud to bude možné. Taky mu chce být nablízku. Na první pohled může vypadat slabě, avšak to by se jeden spletl. Je hodně silný a dokáže být i oporou v boji, sice ne nijak extra silnou, ale dokáže přemoct slabšího vlka nebo pomoct proti silnějšímu. Jinak je taky celkem vytrvalý a má rád, když může dělat společnost na cestách někomu, kdo ho bude brát jako rovnocenného a dobrého parťáka.
Obrázek - ten si teda nakreslim. Někdy. Stejně jako případnou přeměnu na člověka, jen tak btw jsem to teda napsala k magickým kamenům. A tak.