JEŠTĚ MAGII !!!!
oheň ovládá od narození umí rozdělat oheň a něco zapálit:)

*Ten mech je příjemný,* napadlo mně. Seděla jsem na mechovém koberci a zírala do stromu. Vzpomínala jsem na všechno možné - na doby, kdy jsem poprvé použila magii, kdy jsem se bezstarostně proháněla po lese a chodila pozorovat ptáčata orlů a káňat do skal. Zaklonila jsem hlavu a sledovala les. Byl tak klidný. Po několika minutách jsem ztuhla. Les byl příliš klidný. Neslyšela jsem ani zpívat ptáky, ani šustit vítr ve větvích. Jen mrtvé ticho a vlastní dech. Rychle se oteplovalo. Cítila jsem kouř. Zamrazilo mně, když jsem si vzpomněla na slova mé matky Aiganny. "Les mlčí, když očekává bolest, nebo trpí. Nikdy nechoď do lesa, který mlčí, nebo z něj uteč. Utíkej z tichého lesa, nebo zemřeš, tím si buď jistá..." Ta slova, to naléhavé varování mi už za běhu zvonila v uších. Teplota se stále zvyšovala a vzduch začal těžknout. Zakňučela jsem. Hořící les. Nebylo divu, bylo dlouho sucho. Zoufale jsem za běhu zavyla. Teď by se mi hodil kdokoli s magií ohně, vody nebo vlčí šaman. *"Hlupačko, pokud tu někdo byl, pak buď zdrhl nebo už je mrtvý!"* zařvala po mně má vlastní myšlenka. Začínalo se mi špatně dýchat, díky běhu a kouři. Horečnatě jsem hledala řešení. Až pak ve mně svitla naděje. Tento les se nacházel na východě od lesa lovců. Byl celkem malý, ale protékala jím řeka. Kdysi tu žili lidé, kteří tu postavili hráz a u hráze vesnici. Vlci tyto lidi vyzabíjeli a vesnice se zmocnil sám les, ale hráz zůstala. Díky ní řeka tekla líně a pomalu. Napadlo mně, že pokud by se mi podařilo protrhnout hráz, řeka by se rozbouřila a odnesla mně z hořícího lesa. Byl tu však jeden háček. Řeka by mně odnesla asi do poloviny území Positive. Přes to bych se musela dostat, aniž by mně nějaký Positive vlk našel. Byl to risk - obrovský risk, že se utopím nebo mně zabije někdo z Positive. *Ale tak jako tak bych tu chcípla.* Ohlédla jsem se. Plameny se trochu stočily a byly asi dvacet metrů za mnou. Přestože jsem sotva popadala dech, ještě jsem přidala. Hráz byla na dosah. Skočila jsem do vody. Chladila mně do rozpálených tlap. Začala jsem uvolňovat menší větve z hráze. Šlo to těžko, větve byly pevně přichycené a kluzké a s každou další uvolněnou mně stahoval proud. Pak se ozvalo ohlušující zapraštění dřeva. Hráz nevydržela nápor vody a protrhla se. Voda se rozlila do všech stran a uhasila nejbližší plameny. Proud mně smetl. Zachytila jsem se plovoucího kusu hráze a snažila se držet hlavu nad rozbouřenou vodou. Keře kolem břehu už pohlcovaly plameny. Řeka mně unášela dál a dál a mi se začínalo před očima stmívat. Po chvíli jsem upadla do bezvědomí...
***
Když jsem konečně přišla k sobě, ležela jsem na břehu řeky. Podle bujné zelené trávy a modravých hor mi došlo, že jsem na Positive. S námahou jsem se zvedla a zavětřila. Potěšeně jsem zamávala ohonem, když jsem ucítila Passive, ale potěšení trochu povadlo, když jsem zjistila, že je celkem daleko. Zatnula jsem zuby, jak mně bolely svaly, a udělala první a pak i druhý a třetí kymácivý krok s pohledem upřeným směrem k Passive. Svaly mně sice pálily, ale musím se dostat odsud. Přece se po tom všem nenechám zabít, no ne...?

Jo a ještě dodám - trochu nepříjemně mně překvapilo, jak je to krátké. Na mobilu to vypadá delší... -.-

Jade, je mi to líto. Ale má to jedno velkou chybu.

- Příběh máš hrozně hezký, krásný nápad a prostě všechno tohle, jenže je problém v té zmiňované délce příběhu:
- úkol znil - 60+ řádků... A ty máš 30... :) Což je polovina, kdyby to bylo pár vět, ale tohle je několik a tohle ti uznat nemohu... :) Můžeš tomu dát i něco dalšího, opravit to a trochu více rozepsat.

Teď, je to jen o tom chtít. Držím palce, ať magii získáš.. :)

Tak jo. Vlastně mně to ani nepřekvapilo. Prostě, psala jsem na mobilu a tam se to zobrazuje jinak. Asi víte :D
Mno, pokusím se to trochu rozvést nebo třeba úplně předělat. A jinak, díky za pochvalu příběhu - i přesto mně to potěšilo :D
Takže do dvou týdnů očekávej cíl v lepším provedení ;)

P. S. Jak dojemný začátek - "Jade, je mi to líto..." :P

Ne, mě to fakt bylo líto... Takový krásný příběh :) Těším se.. :D :)

Když jsem ráno vylezla ze svého příbytku, pocítila jsem na celém těle chlad a bezděčně se otřásla. Jelikož jsem se včera při lovu slitovala nad srnou a dvěmi králíky, měla jsem ukrutný hlad. A to znamenalo jediné - lov. Nechtěla jsem riskovat, že se zase ozve svědomí a že budu o hladu. Smrt hladem mi v minulosti hrozila už několikrát, dokonce to zašlo tak daleko, že jsem se z nedostatku energie nebyla schopna ani pohnout, natož se napít, používat magii, či se pokusit najít nějakou mršinu. Rozhodla jsem se proto ulovit rybu, nebo nějakého ptáka - u tohoto druhu kořisti většinou nehrozil zásah svědomí. Protáhla jsem se a vyrazila k jezeru. Plahočila jsem se krajinou poměrně dlouhou dobu a během ní stačila alespoň mírně nasytit svůj žaludek - a veverka za svou nepozornost zaplatila životem. Přes to jsem však chtěla dojít až k potoku. Pár dní jsem tam nebyla a během této doby jsem pila pouze podzemní vodu. Asi po třetím zakopnutí o větev, jsem se rozhodla pro levitaci.

Levitovala jsem čím dál výš a dál, dokud jsem nespatřila v jednolité zeleni lesa malou trhlinku. Sletěla jsem k ní níže a přistála přímo doprostřed jezera. Potopila jsem se skoro až na dno a hledala ryby. Při vynoření se jsem vydělila jakousi kachnu, která plavala u kraje. Musel na mě být divný pohled - mokrá až na kost, šťastný, ale hladový výraz ve tváři, tlamu plnou ryb, že kterých ještě odkapávala krev, ale už byly všechny mrtvé. Mé bílé skvrny byly zbarveny rybí krví. Bleskurychle jsem upustila ryby na zem a prokousla kachně hrdlo. Když jsem z ní odstranila peří a vnitřnosti, pusila jsem se do jejího poměrně tučného masa. Snědla jsem kachnu a rozhodla se - nyní už s plným žaludkem - že si ryby někde na chvíli schovám a půjdu si zaplavat. Rozběhla jsem se a vznesla se pomocí levitace nad jezero. Když jsem byla nad jeho prostředkem, přerušila jsem levitaci. Do jezera jsem dopadla z výšky asi deseti metrů docela elegantně - hlavou a předníma tlapkama napřed. Srst za mnou vlála a z tlamy mi vyletělo krátké zavýsknutí. Hladina se pomém dopadu silně zavlnila a vypěnila. Tentokrát mě z potápění vyrušil prapodivný zvuk - jakoby se někdo dusil. Rychle jsem se vynořila nad hladinu a spatřila obrovského ptáka barvy ohně, jak se cpe mými rybami.

Vzedmula se ve mne obrovská vlna vzteku - až doteď jsem byla o hladu, ty ryby byly na pozdější jídlo - pro můj žaludek! Ne pro cizí! Ještě nikdy na svůj život jsem nepocítila takovou zlost. Vzlétla jsem (pomocí levitace) nad hladinu vody a obrovskou rychlostí se k němu rozletěla. Pták se pořád dusil ovšem pohled na rozzuřenou vlčici, která se proti němu žene v obrovské rychlosti, vzduchem, ale bez křídel, mu vyrazil leknutím kost z krku.

Přistála jsem těsně před ním - již dokonale suchá - let mi srst vysušil - a v mých očích se místo hněvu objevila lítost - pták byl vyhublý, od pohledu vysílený. Se zděšením v očích jsem začala pomalu ustupovat a vrtěla jsem hlavou. *Ne... Ne... Co jsi to málem udělala? Chtěla jsi na něj zaútočit!* zadunělo mi hlavou. Aby mne přešly takovéto myšlenky, zvedla jsem hlavu a zpříma se mu podívala do očí. ,, Co tu hledáš?" zeptala jsem se neutrálním tónem. Vtom jsem si všimla, že je to samička, mladá, vysílená a po mém vpádu i řádně vyděšená. Můj pohled změkl a hlas také. ,,Cožpak by nebylo jednodušší se zeptat? Nejsem zlá a doufám, že to cítíš. Musela jsi vědět o mé přítomnosti. Tak proč jsi vzala ty ryby? Muselo ti dojít, že to vyvolá nějakou reakci. Tak proč? Proč?" Ustoupila ode mne, sklonila hlavu a spustila tichým hlasem: ,,Ztratila jsem se. Již několik dní se marně snažím najít svou rodinu. Za celou tu dobu jsem nejedla a napila jsem se snad jen jednou. A tak jsem se dostala tady. Ano, věděla jsem, že jsi tu, ale také jsem věděla, že vládneš vodě a potápíš se na dlouhou dobu pod hladinu. Doufala jsem, že když se mi podaří všechny ryby někam odnést než se vynoříš, přijdeš na to až později. Hlad byl ale silnější než rozum..." Pohlédla jsem na ni. Vyhlížela obravdu zbědovaně. ,,Omlouvám se, že jsem na tebe chtěla zaútočit." sklopila jsem oči k zemi a zhluboka se zastyděla. ,,Než jsem ale nalovila ty ryby, také mne trápil hlad. Nech si to co zbylo a jestli chceš, klidně pro tebe nalovím další" mile jsem se na ni usmála. ,,A abych nezapoměla - jmenuji se Sabharta a kdo jsi ty?" odlepila jsem oči ze země a opět na ni pohlédla. ,,Děkuji. Jmenuji se Auroria. Budu ale muset jít - nemám domov a tak si budu muset najít nějaký úkryt." Už odlétala, ale já za ní ještě zakříčela: ,,Jestli chceš, můžeš jít se mnou!" Ona však letěla dál.

Cestou k mému příbytku mě zžíraly myšlenky. *Pffffff... Nediv se, že odletěla - vždyť si ji vyděsila k smrti!* Tentokrát jsem šla pěšky a dorazila domů až dlouho po poledni. Zbytek dne jsem přemýšlela nad Auroriou a jejím osudem.

Když jsem se večer ukládala ke spánku, zdálo se mi, že jsem zahlédla záblesk rudozlatého křídla, ale hned jsem se propadla do říše snů. Ráno mi cosi stínilo ve výhledu ven a po bližším přeskoumání jsem zjistila, že je to Auroria. Rozespale jsem se na ni podívala a pomyslela si: *Tak, teď ti do dá sežrat, jestli je naštvaná* Kdyby zaútočila, neměla bych sebemenší šanci. Ale ona se jen otočila na mne a s mírným ůsměvem na tváři pronesla: ,,Jestli ti to nevadí, rozhodla jsem se s tebou zůstat"

Tohle se ti povedlo :) Krásně se to čte. Napiš si registraci mazlíčka... Registrační text najdeš, pod dalším příspěvkem :)

Bonus - 40 MK :)

Vzbudila jsem se ve svém úkrytu. Zamžourala jsem očima, a přede mnou se objevily plameny ohně. Ještě nezhasnul. Ale za to tu bylo světla celkem dost, i tepla nebylo málo. Kouknula jsem se na svůj bílý kožíšek. Dopadaly na něj sluneční paprsky. Podívala jsem se nahoru a Najednou mi svitlo do očí. *Tak to byla asi příčina mého vzbuzení*, pomyslela jsem si. Všimla jsem si jak se skrz keřík draly hebké sluneční paprsky. *Dneska bude hezký den*.Trošku jsem si jakoby sedla. Pak jsem se protáhla a zakřupaly mi trochu kosti. Pomocí mé malé magie a mé vůle, jsem oheň zhasla. Ale tma tu nebyla. Spíš naopak, nbych řekla. Přepadl mě Najednou hlad. Tak jsem se postavila a ťapkala do ledničky (btw. Tmavý pokoj, hluboko v noře, je tam chlad a sucho =D) a rozhlíUvale zbytky králíka, j vasitak 6-7 ryb a bobule. Neměla jsem zrovna chuť na ryby plné ostrých kostí, tak jsem popadla do tlamy zbytek králíka. Přitom jsem si všimla, že i když mám bílý kožíšek, není to zrovna nejhezčí pohled. Byla jsem trošku ušmudlanaá, jfha tak jsem se rozhodla že se půjdu vykoupat k řece. Není to daleko, ale ani blízko, ale co už. Tak jsem vylezla z úkrytu, zakryla ho zase keříkem, a ťapkala. Měla jsem králíka v hubě, a těšila jsem se na něj, že si pochutnám. Procházela jsem se malou, i vysokou trávou která mě šlehala do zadních noh. Zavál jemný vítr.Podívala jsem se směrem k nebi a uviděla jsem, jak malé mráčky putovali po nebi. Už jsem byla blízko řeky. Slyšela jsem šumění řeky. Vtom prořízl nějaký ptáček svým zpěvem to božské ticho. Ale i ta hudba byla krásná. Musela jsem toho ptáčka vidět. *Můžu ho sníst*, napadlo mě ale okamžitěptáček. Jo bya to holka. Napadaa tla to holka. Vyšlaoda. Pochvilce jen po jednotlivých kapkách. "Ahoj" řeklo t ptáče. Trošku jsem se podivila. "Ahoj" odpověděla jsem mu. Asi vycítil že se mi zdá maličký, tak se trochu vytáhnul, pořádně se narovnal a vypnul tršku hruď, ale ne tak moc aby nebyl jak balón. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se mě. "Aira Dark Angel, Zlá Mrcha, ale říkej mi Airo, nebo jak chceš. A ty?" Odpověděla jsem mu a na oplátku jsem se ho zeptala také. "Damon (/Dejmon, Dajmon/)" řekl. "Hezké jméno." Řekla jsem a pokývala jsem hlavou a zamávala ocasem. Sedla jsem si ale asi zbytečně. "Díky. Ty taky.". "Nechceš jít se mnou na lov na louku?" Zeptala jsem se ho. "Klidně." Odpověděl. Tak jsem pomalu vyšla a on mi nečekaně odpověděla jsem jí. "Jak se jmenuješ?" Zeptala se mě. Cítila jsem z ní zlo ale i dobro.. Tak neutrálneutráneutrne k ne mě. "Aira Dark Angel, Zlá Mrcha, ale říkej mi jen Aira, nebo jak chceš. A ty?" Švihla jsem ohonem a pozdvyhla bradu ab. "Azurka, sk zkráceně Az. Máš hezké jméno." Řekla a pousmála se. "Aha, díky, ty taky." Sedla jsem si a zaměřila na ní své krásné modré oči. Ta Azurka je měla taky modré, akorát je měla tmavší, skoro jako večer, ale trochu světlejší. Křidélka se jí nakonci leskla tmavě modrou barvou, a postupně nahoru zesvětlovala. Nevšimla si, že'si jí prohlížím, protože si toho nikdo nikdy nevšimne. Dělám to totiž opatrně a nepozorovaně. "Nechceš jít se mnou na lov?" Zeptala jsem se jí. "Jo klidně, moc Ráda. Můžu se třeba porozhlédnout kde co je a pak ti říct." Navrhla mi. "Jo tak jo, sedni mtrošku urazila, že si o ní myslím, že je pomalejší. Ale nic neřekla, sedla mi na záda a já pomalu vyšla. Chodila jsem obloukem k řece. "Vyleť nahoru a podívej se kde co je." Řekla jsem ji a ona vzlétla k obloze. Pomalu se otáčela a rozhlížela se. Pak za mnou přiletěla. "Na pravo kousek od řeky je srnka. Je tam i keř plných bobulí pro mě." Řekla mi. "Ok. bobule mám v úkrytu, ale vezmem pár. Tak jsem na akci." Prošla jsem potichu kousek louky u řeky, a schovala jsem se za keř. Nebyla daleko, ani moc blízko. Připravila jsem se a.. odrazila jsem se. Skočila jsem na srnku a okamžitě jsem ji kousla do krku. Vystříkla mi do tlamy krev, protože jsem prokousla tepnu. Kousla jsem ji ještě dvakrát, a to rychle, aby jí to moc nebolelo. Celou tlamu jsem měla od krve. Vycucla jsem si že srnky trochu krve a šla si umýt čumák do řeky. Krvavá stopa chvilku zústala v řece, pak se rozplynula jako sen. Az si mezitím natrhala a snědla pár bobulí. Měla plné bříško a ještě k Aomu měla v zobákutomu měla v zobáku větvičku s bobulema. "Az, pojď. Jestli chceš můžeš bydlet u mě." Navrhla jsem jí. "Jo díky to bych byla moc Ráda" a sedla mi mezi uši. Přehodila jsem si srnku přes záda a urvala jsem pořádnou větvičku s hodně bobulema, které by Azurce vystačilo tak na dva týdny. Az trošku zabalancovala, ale nakonec nespadla. "Tak jdem." Řekla jsem, a zastříhala ušima a vzala do tlamy větev s bobulema.

Hrozně se omlouvám za chyby na tabletě, ten ptáček mábyt holka - Az - Azurka a teda modrá... Sice jsem to smazala a upravila ale vidím že moje klávesnice to zřejmě nepochopila... pardon =/