Vzbudila jsem se ve svém úkrytu. Zamžourala jsem očima, a přede mnou se objevily plameny ohně. Ještě nezhasnul. Ale za to tu bylo světla celkem dost, i tepla nebylo málo. Kouknula jsem se na svůj bílý kožíšek. Dopadaly na něj sluneční paprsky. Podívala jsem se nahoru a Najednou mi svitlo do očí. *Tak to byla asi příčina mého vzbuzení*, pomyslela jsem si. Všimla jsem si jak se skrz keřík draly hebké sluneční paprsky. *Dneska bude hezký den*.Trošku jsem si jakoby sedla. Pak jsem se protáhla a zakřupaly mi trochu kosti. Pomocí mé malé magie a mé vůle, jsem oheň zhasla. Ale tma tu nebyla. Spíš naopak, bych řekla. Přepadl mě najednou hlad. Tak jsem se postavila a ťapkala do ledničky (btw. Tmavý pokoj, hluboko v noře, je tam chlad a sucho =D) a rozhlídla jsem se. Uviděla jsem zbytky králíka, asi tak 6-7 ryb, kosti a bobule. Neměla jsem zrovna chuť na ryby plné ostrých kostí, tak jsem popadla do tlamy zbytek králíka. Přitom jsem si všimla, že i když mám bílý kožíšek, není to zrovna nejhezčí pohled. Byla jsem trošku ušmudlaná, a tak jsem se rozhodla že se půjdu vykoupat k řece. Není to daleko, ale ani blízko, ale co už. Tak jsem vylezla z úkrytu, zakryla ho zase keříkem, a ťapkala. Měla jsem králíka v hubě, a těšila jsem se na něj, že si pochutnám. Procházela jsem se malou, i vysokou trávou která mě šlehala do zadních noh. Zavál jemný vítr. Podívala jsem se směrem k nebi a uviděla jsem, jak malé mráčky putovali po nebi. Už jsem byla blízko řeky. Slyšela jsem šumění řeky. Vtom prořízl nějaký ptáček svým zpěvem to božské ticho. Ale i ta hudba byla krásná. Musela jsem toho ptáčka vidět. *Můžu ho sníst*, napadlo mě ale okamžitě jsem tu myšlenku zaplašila. ptáček. Jo byla to holka. Vyšla jsem z vody a a po mé srsti se přímo valily malé potůčky vody. Pochvilce jen po jednotlivých kapkách. "Ahoj" řeklo to ptáče. Trošku jsem se podivila. "Ahoj" odpověděla jsem jí. "Jak se jmenuješ?" Zeptala se mě. Cítila jsem z ní zlo ale i dobro ke mě. "Aira Dark Angel, Zlá Mrcha, ale říkej mi jen Aira, nebo jak chceš. A ty?" Švihla jsem ohonem a pozdvyhla bradu. "Azurka, zkráceně Az. Máš hezké jméno." Řekla a pousmála se. "Aha, díky, ty taky." Sedla jsem si a zaměřila na ní své krásné modré oči. Ta Azurka je měla taky modré, akorát je měla tmavší, skoro jako večer, ale trochu světlejší. Křidélka se jí nakonci leskla tmavě modrou barvou, a postupně nahoru zesvětlovala. Nevšimla si, že si jí prohlížím, protože si toho nikdo nikdy nevšimne. Dělám to totiž opatrně a nepozorovaně. "Nechceš jít se mnou na lov?" Zeptala jsem se jí. "Jo klidně, moc ráda. Můžu se třeba porozhlédnout kde co je a pak ti říct." Navrhla mi. "Jo tak jo, sedni mi na záda, jestli chceš" navrhla jsem jí. Trošku urazila, že si o ní asi myslím, že je pomalejší. Ale nic neřekla, sedla mi na záda a já pomalu vyšla. Chodila jsem obloukem k řece. "Vyleť nahoru a podívej se kde co je." Řekla jsem ji a ona vzlétla k obloze. Pomalu se otáčela a rozhlížela se. Pak za mnou přiletěla. "Na pravo kousek od řeky je srnka. Je tam i keř plných bobulí pro mě." Řekla mi s velkým potešením a v očích bylo znát že se na bobule těší. "Ok. bobule mám v úkrytu, ale vezmem jich pár. Tak jdem." Prošla jsem potichu kousek louky u řeky, a schovala jsem se za keř. Nebyla daleko, ani moc blízko. Připravila jsem se a.. odrazila jsem se. Skočila jsem hladově na srnku a okamžitě jsem ji kousla do krku. Vystříkla mi do tlamy krev, protože jsem prokousla tepnu. Kousla jsem ji ještě dvakrát, a to rychle, aby jí to moc nebolelo. Celou tlamu jsem měla od krve. Vycucla jsem si že srnky trochu krve a šla si umýt čumák do řeky. Krvavá stopa chvilku zůstala v řece, pak se rozplynula jako sen. Az si mezitím natrhala a snědla pár bobulí. Měla plné bříško a ještě k tomu měla v zobáku větvičku s bobulema. "Az, pojď. Jestli chceš, můžeš bydlet u mě." Navrhla jsem jí. "Jo díky to bych byla moc ráda" a sedla mi mezi uši. Přehodila jsem si srnku přes záda a urvala jsem pořádnou větvičku s hodně bobulema, které by Azurce vystačilo tak na dva týdny. Az trošku zabalancovala, ale nakonec nespadla. "Tak jdem." Řekla jsem, a zastříhala ušima a vzala do tlamy větev s bobulema.

- Tak, všechny chyby jsem opravila, hezké čtení i když to není nic moc =´D

Jméno - Azurka (Az)
Věk - 18 (dožívá se 50let)
Druh - Pták
Pohlaví - Samice
Schopnost - Telepatie (Doufám že newa, když jsem ji změnila, kdyby vadilo měla jsem Uzdravení..)
Magie - Voda
Vzhled - Má chocholku na zadku a na hlavě, tmavě-modré oči a když plave ve vodě nebo používá magii, celá září.
Povaha - Někdy je uražlivá ale i kamarádská. Za své kamarády by položila klidně život. Je milá, pomáhavá ale někdy je i zlá.
Obrázek: Eist, promin, než jsi odešla tak jsem si to nestihla uložit, tak snad víš.. :(

Bylo něco kolem poledne a já se již druhým dnem plahočila po horách, po stezce ušlapané kamzíky a jinou zvěří. Vítr se skoro nehnul a vedro bylo na padnutí. Tlapy jsem zvedala ztěžka, a co chvíli se mi do nich zaryl nějaký ostrý kamínek. Dobrovolně bych sem do hor nešla, ale zahnala mě sem rysice, které jsem zakousla jedno mládě. Vrátit jsem se nemohla a tak jsem pokračovala v únavné cestě, doufajíce, že vede někam pryč z hor. Slunce mi rozpalovalo srst, v krku jsem měla úplně sucho a můj žaludek si tiše stěžoval na hlad. Asi mu nestačila včerejší myš a vypadalo to, že kromě nějaké vody budu muset ještě hledat něco k jídlu. Tiše jsem si pro sebe zabručela a zastavila jsem se. Na mé levé straně se vedle stezky objevil prudký sráz a dole v rokli, kterou prudké stěny skal vytvořily, tekl horský potok. Chtěla jsem k němu seběhnout, ale nebylo kudy. Ze srázu vystupovaly ostré kameny a stačilo by jedno podklouznutí, abych to nepřežila. Na sucho jsem polkla, a byť nerada jsem pokračovala v cestě. Snažila jsem se potok sledovat, ale když se stezka stočila, ztratila jsem ho z očí.

Šla jsem stále dál a jenom jsem pozorovala, jak se mi pomalu prodlužuje stín a s příchodem večera se mírně ochlazuje a občas i zafouká vítr. Chvílemi se mi motala hlava a dělaly se mi mžitky před očima. Když se setmělo, ulehla jsem a opřela jsem se bokem o skalní stěnu. Byla jsem hladová, ale hlavně úplně vysušená a hlava mi úplně třeštila. Měla jsem pocit, že další den už nezvládnu. Dala bych nevím co za to, abych našla potok, nebo aby alespoň sprchlo.

Když už jsem měla zavřené oči a napůl jsem spala zaslechla jsem podivné syčení a jakoby šustot křídel. Přestože jsem byla úplně vysílená, tyhle dva zvuky mě přiměly, abych se zvedla a popošla za ohyb cesty. Byl úplněk a já jsem tak úplně zřetelně viděla dlouhé stočené tělo hada, který útočil na nějakého orla. Obvynul se mu kolem nohy a držel ho u země tak, že nemohl vzlétnout. Máchal kolem sebe křídly a snažil se do hada klovnout, ovšem nějak se mu to nedařilo. Bylo mi ho trochu líto a jen jsem doufala, že ten had není jedovatý a neusmyslí si zaútočit i na mě. Chvíli jsem je pozorovala. Had orlovi nohy přiškrcoval a tomu se tam přestávala hrnout krev. Popošla jsem až k zápasící dvojici a tiše jsem zavrčela. Had mi nevěnoval nejmenší pozornost, ale orel se na mě prosebně podíval. Trochu jsem pohodila ohonem a zprudka jsem se zakousla do hada. Rychle jsem ho pustila a svalila jsem se vedle. Viděla jsem, jak hada opouští síly a sevření kolem orla povoluje. Ten se na mě vděčně podíval, roztáhl křídla a odletěl někam do noci. Smutně jsem ho pozorovala a nakonec jsem se doplazila ke skále a opřela jsem se o ni. Potřebovala jsem se vyspat.

Ráno mě vzbudilo jemné šťouchnutí do krku. Pomalu jsem otevřela oči, ale zůstala jsem ležet. Přede mnou stál onen orel, kterému jsem v noci pomohla s hadem, a vedle něj ležel mrtvý králík. Zobákem mi ho přisunul k tlapám a podíval se na mě. Telepaticky jsem mu poděkovala a strašně jsem se lekla, když mi odpověděl, že není zač. Překvapilo mě to, ale nijak jsem se tím zatím nezabývala a radši jsem se zakousla do králíka. Snažila jsem se z něho vysát všechnu zbylou krev a až potom jsem se vrhla na jeho maso. Orel mě pořád pozoroval a tak jsem mu kus jeho králíka nechala.

Když jsem se vydala na cestu, letěl nade mnou a dělal mi stín. Měla jsem radost, že mám společnost a i bez toho abychom si povídali, jsme si rozuměli. Když už se blížilo k večeru, orel mě najednou předletěl a uhnul ze stezky. Zastavila jsem se a dívala se za ním. Otočil se, a když zjistil, že za ním nejdu, snesl se na zem a čekal. Pochopila jsem a pomalu jsem se vydala z prudkého kopce dolů za ním. Letěl přede mnou a asi za půl hodiny se mi otevřel úžasný výhled. Stáli jsme kousek od zurčícího potoka.

Dobrá dobrá, je to dobrý je to fajn :) Krásně se to čte.

- Úkol si splnila! :) ten jen napiš registraci mazlíčka. A jako bonus 40 MK :)

Jméno -
Věk -
Druh -
Pohlaví - Samec / Samice
Schopnost - 1 (ovšem jí nebude ovládat jako vlk, třeba přeměna na člověka nelze a ublížení pohledem taky ne.. :) Jinak se třeba může na chvíli přeměnit na jiné zvíře a tak.. )
Magie - Nějaká jednoduchá.. :)
Vzhled - Jak vypadá...
Povaha -
Obrázek/obrázky... :)

Jméno – Scytan (zkráceně Scy)
Věk – 9 let (dožívají se 35)
Druh - Kalasaaski
Pohlaví - ♂
Schopnost - Telepatie
Magie – Světlo (pokud se nepočítá jako jednoduchá, tak přepíšu :D) – Dokáže vytvořit i pohltit jakékoliv světlo a i v té největší tmě vidí dobře téměř jako za dne. Díky manipulaci se světlem je velmi obtížné ho spatřit když letí po obloze, Tykkaany mu kvůli tomu dala přezdívku Ysbryd – duch.
Vzhled – Ysbryd je docela velký – měří přes dvě stopy – a silný. Má velmi ostrý a silný zobák i drápy a silná velká křídla. Není příliš těžký, ale je velmi rychlý a obratný. Má téměř jantarové oči a peří má zbarveno do hněda. Na hlavě má znak jakoby srpku měsíce.
Povaha – Scy je společenský a ukecaný tvor se smyslem pro humor. Nedělá mu problém si rýpnout a často mluví v ironii. Když je naštvaný umí být dost nepříjemný a k těm, kteří k němu chovají zášť se chová pohrdavě. Rád si někoho dobírá a dělá si z ostatních srandu, ale taky mu nevadí když si někdo dělá srandu z něho. Je spolehlivý a oddaný - za Tykkaany by i umřel.
Obrázek – https://orig11.deviantart.net/3354/f/2015/022/b/1/cs_scytan_by_chaluny-d8ezw5x.png

•2 - Boj s živly. Krásné čtení ^^
Převalila jsem se ze strany na stranu a doufala, že jsem zalehla Anku, která se ke mě jako vždy přitulila. Ležela jsem na zádech a klidně jsem oddechovala, hlavu jsem měla nataženou k východu a packou jsem se držela o stěnu vedle mě. Měla jsem bezesnou noc, nikdy bych si nedokázala představit sny. Pohla jsem ohonem a při mém štěstí jsem vrazila Ankaiith. Zalehla jsem ji ohonem a držela ji v pasti. Nakonec jsem se překulila a packou si dala Kaiith blíže, natiskla jsem ji na hruď a schoulila se.
Probudila mě obrovská rána. Trhlo to ve mě, uslyšela jsem valící se kameny. Podívala jsem se a viděla, jak k sobě tisknu Anku. Dívala jsem se výrazem 'To jak!?' a sprostě ji od sebe odstrčila. Abych to zamaskovala, tak jsem si sedla a dívala se do jeskyně. Anka jen spokojeně oddychovala. Byla ještě noc a já jsem byla ospalá, s vědomím, že jsem měla zlý sen jsem si chtěla lehnout. Uslyšela jsem další dunění a pak tmu. Hrklo to ve mě a já se zvedla tak prudce, že jsem se bouchla do hlavy o stěnu. Chytla jsem si hlavu. ,,Co to je?", zeptala jsem se, protože ta stěna tam tak nikdy nebyla. Škrtla jsem ohonem o stěnu a pak s ním bouchla o zem, díký mé vyspělé magii ohně jsem osvítila skoro celou jeskyni. Uši jsem dala dozadu, doběhla ke vchodu -který tam nebyl- a packou přejela po stěně. ,,Sakra", zaklela jsem a přemýšlela. Nahoře byl menší otvor, sotka jsem jím protáhla čumák. Vydrápala jsem se nahoru a dívala jsem se ven, stromy byly převrácené a všechno bylo jinak. ,,Anko?! Ankaiith! Sakra vzbuď se!", zaječela na ni a ona se trhnutím probudila. *Co co? Kde to jsem?*, nevěděla o světě, místo toho vydávala divný krákoravý zvuk. ,,Drž zobák a pojď sem", zašeptala jsem a ona poslušně přišla ke mě. Ukázala jsem jí skulinu a ona se jí protáhla. ,,Podívej se, jestli tam někdo není, nebo jestli mám šanci s tím hnout", řekla jsem a sedla si před stěnu, balvan nebo co to vlastně je.*Nikdo tu není a asi nemáš..*, řekla mi. Pak se to zase pohlo, obrovské dunění. Slyšela jsem jak něco vedle mě spadlo. Thla jsem sebou a narazila do další stěny. Skulina zmizla. Packou jsem narazila do stěny a zaklela. *Eist!*, slyšela jsem myšlenku od Anky. Trochu jsem odstoupila a ve tmě opět pomocí magie prosvětlila celou jeskyni. *Neboj se, já to zvládnu*, uklidnila jsem ji a pak si v duchu dodala slovíčko 'snad'.
Jeskyně se pořád změnšovala a já seděla uprostřed smířená s tak potupnou smrtí. Být přimáčknutá v jeskyni. Jakmile mě pak někdo objeví, tak objeví samotné zlo. Další zachvění bylo tak silné, že strop se pode mnou pohnul tak, že se dotýkal uší. Něco jsem zamrmlala a začala propadat panice. Pak mi v hlavě svitla myšlenka. Měla jsem v jeskyni jezírko, rozběhla jsem se za ním a lehkovážně skočila do vody, nadechla se naposled a cítila další zachvění. Zrovna jsem dala hlavu do vody, když v tom jezírko zavalil obrovský balvan. Odrazila jsem se packama a jen doufala, že tohle jezírko má nějaký smysl. Utopení je opravdu blbá smrt, to už by jsem radši byla někde zamáčnutá, než hnít ve vodě.
Přede mnou jsem měla světlo ohně, plavala jsem rychle a kopala jsem nohama, někdy se od něčeho odrazila. Další zachvění a mě docházel kyslík, bylo mi mdlo, ale já plavala dál. Protáhla jsem se nízkým otvorem a vypustila bubliny. Plavala jsem nahoru a doufala, že se tam nacházejí vzduchotěsné bubliny. Strčila jsem čumák do otvoru a nadechla se. Bingo! Avšak vzduchu bylo málo a tam se okamžitě nahrnula voda. Plavala jsem dál, přes strašně úzkou chodbu a někdy jsem se hlavou praštila o výběžek, kolem mě se začala zbarvovat voda do červena. Opět jsem čumákem našla vzduch. *Sakra! Kdy tohle skončí?!*, zakřičela myšlenka a já jsem se třepala zimou, packy mě strašně bolely a já umírala nad myšlenkou toho, že by mi došel vzduch. Byla jsem vyčerpaná, už to trvalo přes 20 minut. A pak jsem uviděla světlo.
Přidala jsem do tempa a vynořila hlavu z vody tak rychle, jak to jen byla možné, začala jsem dýchat a bolest plic mě přesvětšoval o tom, že tohle bylo na mále. Zem se opět rozechvěla a mě se podlomila kolena. Točila se mi hlava z velkého množství kyslíku a já se rozhlédla okolo mě. Kolem mě bylo údolí ze skal a jezírko se proměnilo v řeku. Opět se vše zachvělo, rozběhla jsem se napříč bolesti nohou, hlavy a plic a snažila se tu hnusnou bodavou bolest prodýchávat. Bolest plic byla neúnosná. Trochu jsem zpomalila a přede mnou spadl obrovský šutrák. Podívala jsem se nahoru a zanadávala. Musela jsem běžet. Rozběhla jsem se do prava a snažila se nevnímat bolest celé mojí maličkosti. Předemnou se pak vynořila propast. Začala jsem brzdit, zadní nohy jsem pokrčila a přední natáhla, skoro jsem si sedla jen pro to, abych to ubrzdila. Rozhlédla jsem se. *Sakra?! Kam teď?! Proklatě!*, zavrčela jsem a běžela jsem podél propasti. Další zachvění a pak už jen bolest.
Zachvění způsobilo, že se okraj propasti uvolnil a já sjížděla po boku celou propast. Celou cestu jsem se snažila o něco zastavit. Ovšem marně, jednou za čas jsem se chytla větve, ostrá bolest projela celým mým tělem a já zavrčela bolestí, v tu chvíli mi selhala čelist a já opět sjížděla propast. Bylo mi zle a už nějakou dobu jsem cítila svoji krev v tlamě. K mému štěstí jsem si nárazem prokousla jazyk. To teď bylo celkem jedno k mému celkovému zranění. Všechno se pořád chvělo a mě se zdálo, že to už nikdy neskončí. Skončila jsem nárazem do hlavy a následným šuměním v hlavě.
Probudil mě plápolající oheň a šeptání známého hlasu. Otevřela jsem oči a uviděla šamanku, přesně tu, kterou jsem zachraňovala já. Zamračila jsem se a snažila se posadit. ,,Ne! Nene počkej! Nezvedej se", říkala a já se i přesto zvedla. Pousmála se na mě a dívala se na mě. ,,Co tady dělám?", zeptala jsem se a packou si přejela po hlavě, neskutečně mě bolela. ,,Našla jsem tě před pěti dny po zemětřesení", řekla a já nechápala. ,,Po čem?", řekla a nechápavě jsem pootočila hlavou. ,,Nepamatuješ si to, měla si docela vážné zranění hlavy a byla si celá odřená", pousmála se lehce. Nechápavě jsem zakývala hlavou a podívala se na bok. Nic. ,,Snažila jsem se", řekla, když mě viděla si prohlížet bok.

Ok, sestro abych pravdu řekl, tak ty už mě nepřekvapíš opravdu ničím... :D
Moc se mi to líbí, tvoje příběhy jsou neskutečné poutavé :)

Odměna - 1 Nio, Magie - Temnota (vím jak moc ji chceš... Tak napiš jak ji umíš ovládat.. :) ) A protože máš opět více řádků tak bonus - 100 MK :)

Temnota - Jako temnotu nedokáže moc ovládat, ovšem pro efekt ji vychází z tlamy černý dým. Dokáže změnit svůj stín, zvětšit ho nebo naopak zmenšit.

Ležela jsem vyvalená u jezera, přesněji jsem ležela na zádech a packama 'čarovala' ve vzduchu. Bylo horko, bylo nesnesitelný horko. Potila jsem se a jelikož jsem byla natolik líná, nedokázala jsem do dostat do stínu. Ještě ke všemu, když máte černou srst. ,,Zabila bych toho, kdo vymyslel vedro", zaklela jsem a dívala se ma mraky. Packy jsem zvolnila. Zadní packy jsem měla opřené o zem a přední jsem měla pokrčené. Musela jsem působit roztomile. Ne kecám. Zavřela jsem oči a zívla. *Eist, ty si tak strašná kráva* ozvalo se mi v hlavě. Zavrtěla jsem ohonem. Seznamte se s moji druhou duší. *Vždyť nadáváš, jaký je ti vedro a máš u hlavy vodu?! Děláš si srandu? Tupče!*, křičela. Chtě, nechtě jsem se převalila zpět, až se mi zatočila hlava. Packy jsem dala před sebe a pomalu se zvedla. Otřepala jsem hlavou a uklidnila se. Hltavě jsem polykala vodu, která mi ledově chlazená tekla do rozpáleného těla. Úžasný pocit. Pomalu jsem dala packu před sebe a vkročila do vody. Za chvíli jsem tam byla po břicho, stáhla jsem ho ještě víc než to bylo možný. Ledová voda byla sice fajn, ale kdybych byla vlk asi se ze mě právě stala vlčice. Heh.
Užívala jsem si klid pro sebe, jako každý den a mrmlala jsem si. Mrmlala takovým způsobem, že by moji řeč nerozluštil opravdu nikdo. Už jsem plavala kolem břehu a užívala si pocit chladu. V tom moje uši zaslechly volání. Přesně volání o pomoc. Opravdu jsem neměla náladu někoho vidět, natož ho zachraňovat a ještě k tomu v takovém vedru. Trhla jsem sebou při hlasitějším naléhání a otráveně vyskákala cestu ke břehu. Otřepala jsem se a zavětřila. Nic. Natáčela jsem ušima jako idiot a čekala další výkřik, docela marně. Sedla jsem si a podívala se na obvaz, usušila ho pomocí ohně a dál čekala. Bylo už pozdní poledne, slunce mi svítilo do xichtu a mě se nelíbilo to, že když jsem už vyskákala z vody, mohlo by se mi to oplatit. V tom mě něco strhlo na stranu. ,,Huh, promiň", řekla vlčice. Zavrčela jsem ještě ze země a probodla jí pohledem. ,,Tak sakra vstaneš nebo co?!", okřikla jsem ji a ona se snažila zvednout. ,,Za tohle zaplatíš", zavrčela jsem a jakmile ze mě sundala svoje tělo, byla jsem na nohách a ona se krčila u země. Byla celá od krve a hnusných kousanců. Švihla jsem ohonem. Můj postoj se změnil, když jsem ji tak viděla. ,Prosím neubližuj mi", řekla a svoje roztřepané tělo skláněla k zemi. ,,Řekni jeden dobrý důvod", hrdelně jsem zavrčela a naježila srst na zádech. Začalo mírně poprchávat, zatím co mě vyprchávala trpělivost. ,,Mám rodinu", řekla. ,,A co já s tím?", odsekla jsem a odhalila své tesáky.
Uslyšela jsem šeptání těch malých stvůr. Odstoupila od krčící se vlčice, která prosila o milost. ,,Prosím, pomoz mi..", řekla a já po ní hodila pohled. Celou jsem ji změřila. Sálalo z ní zlo. Thla jsem hlavou zpět a zavrčela jsem. Pomalu se k nám přibližovali. Kolem té vlčice jsem udělala ohnivý kruh. Já se vrhla na téměř 10 členou smečku těch malých stvůr. Jedna se mi zakousla do nohy. Švihla jsem ohonem a spálila ji. Skočila po mě další a té se povedlo se mi silně zakousnout do krku. ,,Do háje!", zašeptala jsem a snažila se ji spálit. Rozžhavenou packou jsem ji ze sebe sundala. V puse jsem cítila svou krev. Už zase. Udělala opět hranici a vlčici jsem vysvobodila. ,,Kde přebýváš?", řekla jsem a ona jen z posledních sil přitakala ,,V úpatí hory", řekla a packou ukázala na horu. ,,Bože, proč ti vůbec pomáhám?!", skoro jsem křičela. ,,Protože jsem celkem důležitá", zašeptala. ,,Jak jako důležitá? Si spadla z nebe? Si snad postižená nebo co?", zaklela jsem. Ona upadla do bezvědomí. ,,No super.. Tos mi toho teda řekla..", zamrmlala jsem a chtěla odejít. Nezajímala mě, nechtěla jsem ji zachránit život. I když to byla vlčice nakloněná ke zlu. *Pomoz ji!* zaječela myšlenka, packou jsem si zakryla hlavu a zaúpěla. ,,Že ty chceš najednou pomáhat co?", zavrčela jsem. *Není obyčejná*, řekla myšlenka. ,,To není, ona je přímo královna obyčejnosti.", zachechtala jsem se a zavrčela zároveň. *Dělej!*, opět zapištěla myšlenka. Otřepala jsem hlavou a pomalu zase došla k vlčici. Ztrácela celkem hodně krve a to se mi nechtělo líbit. Nahodila jsem si ji na záda a vydala se k horám.
Bylo neskutečné horko, vařila jsem se za živa a na vlastní šťávě. Hmm. Mňamka. Vlčice dělala krvavé stopy, takže ji mohly ty stvůry najít. Mě to bylo celkem šumák, vyhodit v jeskyni a zbohem. Naštěstí to nebylo tak daleko a vlčice byla každým krokem o 0,5 ml lehčí. Hehe. Došla jsem ke vchodu, celkem nápadné jeskyně. Pomalu jsem vlezla dovnitř. Měla tam útulno a příjemně. ,,Hele, co děláš s maminkou?", zašeptal za mnou tichý hlásek. Pak se to malé vlče ke mě rozběhlo a začalo mi ožužlávat nohu. Asi jako kousat nebo tak něco. ,,Vystřel!", zavrčela jsem. ,,Až pustíš maminku!!", zakřičel drobný hlásek. ,,Vypadni!", zakřičela jsem trochu prudce až vlče začalo brečet... ,,Drž už zobák", zavrčela jsem a pohodila 'maminku' na nějaký šutrák. No jo, vlče nevím jak se k tomu chová... ,,Co tady děláte?!", ozval se za mnou děsivý hlas dospělého vlka. ,,Oo promiň, že jsem ti nejspíš zachránila vlčici", zavrčela jsem a prudce se otočila. Vlče srdceryvně brečelo. Pak mě něco opět srazilo k zemi. ,,Co si jí udělala!", zavrčel a držel mě u země. Dívala jsem se na něj s výrazem. Hele-neštvi-nebo-skončíš-brbě. ,,Co?!", křičel. ,,Představ si, že jsem si unesla, shodila ze skály, pokousala a dala ji zpátky!", plivla jsem mu do obličeje. Zavrčel a já hlasitěji. ,,Hele, ona ti tam chcípne", řekla jsem a zasmála se. ,,Tohle o ní neříkej", řekl. ,,A měla by zhubnout", zazubila jsem se a on zase prudce zavrčel. ,,Jeame", slyšela jsem drobný hlas. Vlk za mě okamžitě slezl a přiklusal.
,,Tak já teda půjdu..", zamrmlala jsem a chystala se na odchod. ,,Počkej!", řekla vlčice, která se uzdravila díky elixíru života a já se na ni otráveně otočila. Kolem mě se objevila aura a mé zranění zmizelo. Přiklasala sem nechápavě k ní. ,,Díky za záchranu", řekla a dívala se mi do očí. ,,Není to u mě zvykem", řekla jsem nezajímavě. ,,Odměním tě", řekla a já se na ni podívala. ,,Čím? Šutrem?", zachechtla jsem se a ona zakroutila hlavou. ,,Jsem šamanka", řekla a já se začala smát. ,,Vtip dobrej", zašeptala jsem. Natáhla packu a ukázala znak, runu, či co to je... ,,Když si šamanka, jak ty říkáš, proč si nemohla použít svou magii a zachránit se?!", byla jsem vytočená. ,,Neměla jsem sílu, měla jsem mo zranění", zašeptala.

Doufám, že to stačí.

Smekám, máš to krásný. Napsala si přes 80 řádků. Je to vtipné a vystižené do povahy Eist. Je to velmi poutavé.

Odměny - 1 Nio, Ublížení pohledem a jako bonus - 70 MK