Ryana máš na profilu, obrázek nepředstavuje problém. :)
Snad jen, pokud tvorbu vlastních obrázků vidíš jako běh na dlouhou trať, možná by stálo za to všechny potřebné vzhledy vytvořit provizorně v různých creatorech, ať ti, co s tebou budou hrát, ví, jak vypadáš ty v obou přeměnách a jak vypadá Ryan.
Probral jsem se ráno a s lehkým úsměvem na tváři lovil svou dnešní snídani. Ryby chutnali dobře a ulovit je nebylo těžké, takže jsem si pochutnal a najedl se rychle. Sice bylo krásné počasí a mraky byli jen občasné, ale přesto nádherně bíle jako smetanový krém. Tak i přesto jsem nechtěl plýtvat časem a chtěl poznat další koutí tohoto ostrova. Byl jsem tak pohlcen tímhle ostrovem, že jsem úplně zapomněl odkud jsem přišel. Byl tu takový klid, který jsem celé ty dny hledal. Ptáci zněli překrásnou hudbou, příroda tu žila v klidu a harmonii. Ale co je hlavní je, že jsem tady konečně našel klid a dokonce i pár přátel. Usmál jsem se a vydal se dál po území Positive. Bylo napohled vidět, že oni mají to hezčí území. Příjemná zvěř, která nebyla zatím nijak nebezpečná, jenom ten podivně tmavý les byl do oka. Chtěl jsem se tam tolik podívat, ale nakonec jsem si řekl, že jiný den to bude lepší. Procházel jsem dál tzv. ''Lesem Míru'' a jeho název byl opravdu čestně dán. Tenhle les byl jako když si lehnete uprostřed jezera, svítí na vás slunce a zdroj příjemného chladu máte hned u sebe. Šel jsem dál a dostal jsem se na poněkud vyprahlé místo zvané Neživá Pustina. *A vskutku, jediný život jsem já široko daleko* zasmál jsem do nicotné prázdnoty plánin a dál jimi procházel. V tom jsem v dálce zahlídl jakousi zvláštní bytost. Pochodoval jsem dál jejím směrem s mírně znechuceným výrazem, protože mi písek zrovna foukl do očí. Snažil jsem se ho vytřepat, ale v tom se ozvalo podivné něco co bych popsal jako syčení zkroucené do štěkání. Rozevřel jsem oči a spatřil předemnou rysa ''Co tady děláš?'' koukl jsem na něj zmateně a s úsměvem, ale jaksi mluvit neuměl. Oháněl se po mě, ale já to vcelku chápal, protože tohle vedro ho muselo donutit i k seškrábání vlastní srsti jak jsem si všiml. Byl naprosto vyplašený a zdivočelý. Zastavil jsem a hleděl na něj s kameným výrazem. Uklonil jsme se lehce, ale pak jsem začal vrčet a rozběhl se za ním. Nečekal to, skočil po mě, ale já ho jen odhodil obrovskou silou. Sice mě škrábl na srsti, ale nebylo to nic vážného než co se mi stávalo kdysi. Začal ode mě utíkat a já běžel za ním, když běžel doprava, předhonil jsem ho a snažil se ho dotlačit opět rovným směrem. Stále mu držel dech, čemuž jsem se hrozně divil, ale pak vyčerpáním obrovským padl na zem a dýchal jako o život. Pomalu jsem k němu došel a on se snažil bránit, ale bylo to spíš už jen jako pohlazní od králíka. Hodil jsem ho přes záda a odnesl k Jezeru Klidu. Tam jsem ho položil vedle jezera a on jen vyčerpáním konečně spatřil vodu, ke které se doplazil a mohl se napít. Já se v ní umyl, vylezl ven, posadil se do příjemně ofouknuté trávy a koukal se na nebe ''Stále se ty mráčky nezměnili. Jsou nádherné stejně jako byli ráno'' usmál jsem se a podíval se na rysa, který už konečně dostal síly. Hleděl na mě zmateně, protože nevěděl co si má myslet, ale došlo mu to. Pomohl jsem mu předtím aby zemřel žízní, došel ke mě, otřel se o mě (Což u kočkovitých šelem znamená, že patříte do jejich rodiny) a usmál na mě. Poklonil jsem hlavou s úsměvem a dál seděl při koukání na jezero, ale tentokrát jsem nebyl sám. Rys sedíjíc vedle mě se koukal semnou a nebyl už nepřítel, ale součást rodiny. Když nadešel večer, tak jsme oba dva lehli příjemně krátkou trávů a přečkali večer v příjemném chládku, co šel od jezera. A doopravdy. Tohle jezero přinášel klid v duši i ostatním než-li jen mě.
Schvaluji :)
46 řádků, to znamená 300 MK.
Takže spolu s předchozím cílem zapisuji na profil 500 MK.
Congrats!
Ráno vstanu a pohodově se usměju na ranní vysvítání slunce. Proč? Protože není nic krásnějšího než když vás po klidné a nerušené noci probudí svit slunce. Usmál jsem se, protáhnul se a v tom mi zakručelo jemně v břiše *Zase?* pousměju se přitom když mi zakručí v břichu. Vstal jsem a šel se podívat z jeskyně ven, kde jsem spatřil nádhernou rozkvétající a čerstvě probouzející přírodu. Srnky pobíhaly po lese, veverky spokojeně okusovali žaludy a já s úsměvem vykročil ven. Bylo krásné cítit tu přírodu, ale s plným břichem by to bylo lepší. Vydal jsem se směrem k nejbližšímu lesu, ale nakonec jsem vyšel z Ellens rovnou do nekonečných plánin. Viděl jsem jak tam poskakují menší králici, sedl jsem si a i když jsem cítil hlad v břiše, pohled na ty skotačivé zvířata byl nádherný. Vydržel jsem půlhodiny hledět na nádhernou krajinu a pak když přiběhli někteří zajíci blíž jsem vytáhnul z hrudníku kost a vystřelil ji rovnou na její tlapku. Ta chudáka připíchla k zemi a já jen k němu došel v klidu. Rozkousl jsem mu srdce abych ho rychle zbavil života a on se chudák netrápil. Vůbec to nečekal, že cokoliv udělám, ale byl jsem raději, že mu to takhle rychle uběhlo než aby dlouho trpěl. Začal jsem jíst králíka a má tlama se zabarvila rudou krví. Snědl jsem ho, ale na nasycení plné chybělo až příliš málo. Věděl jsem, že jestli chci se pořádně najíst, tak musím ulovit nějakou srnku. Hledal jsem polovinu dne nějaký krásný úlovek a pak jsem je našel konečně. V Lese vysoké zvěře jsem spatřil nádherné srnky. Připlížil jsem se do křoví pod stromem a spokojeně ležel, číhajíc na nejbližší srnku. Když mým směrem došla jedna blíž, neváhal jsem a skočil po ní, jenže ona uhnula a odskákala pryč ''Ale to ne.. A co teď budu jíst? Nejspíš zase strávím večer u jezera Kass. Jediné místo kde vím, že je mnoho ryb. Vydal jsem se k němu, ale to už nastával večer když jsem tam došel. S chudým žaludkem jen na králíkovi jsem si odepřel ryby, lehnul si vedle jezera a koukal na nebe *Sice jsem se nenajedl, ale den to byl nádherný. Poznat tolik nádherných zvířat naživo je úžasné* usmál jsem se a s touhle myšlenkou spal do dalšího dne, kdy jsem ráno až začal chytat ryby. Ale to už všichni hladoví vlci známe.
Nu, co dodat!
Dopočítala jsem se rovných 30ti řádků, to znamená odměnu v podobě 200 MK. Moc hezké. :)
Je to teprve pár hodin, kdy jsem překročila hranice dvou smeček. Nebudu lhát, líbí se mi tu. Hodně se mi tu líbí. Nachází se tu něco, co není na území Positive. Naopak to něco z druhé části tohoto světa postrádá. Ta dvě odlišná místa jako by se doplňovala. Na to jsem měla šanci přijít už dříve, ale i tak to teď bylo silnější. Nevím, co přesně to je - možná ta nálada, zdejší podnebí či tak něco, na to asi já sama nepřijdu. Procházela jsem se po Hojných pláních a užívala tmy. Poslední dobou mi hlavou vrtala jedna věc a nyní tomu nebylo jinak. Nechci být navždy tulákem a nemůžu jím být, neboť poté je to boj o život. Moc dobře to vím, avšak stále se nemůžu rozhodnout, na kterém území se mi líbí více. To je jeden z důvodů, proč jsem se momentálně přesunula na území smečky Passive. Abych se porozhlédla po zdejším okolí a následně se rozhodla, co mne láká více. Zatím jsem měla v hlavě prázdno, bez jediné známky vědomosti.
"Argh! Co to je?!" zaklela jsem, když mne začala pálit pravá přední tlapa. Pohlédla jsem na ni. Na mé přenádherné černé srsti se nacházela stopa po spálení. Zatřásla jsem hlavou a pozorně si prohlédla svou tlapu. Stále to bolelo, ale mým problémem nyní bylo něco jiného. Jak se to stalo. O tom, že ovládám magii ohně, vím už dávno. Tohle se však stalo úplně poprvé. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila hotovou katastrofu. Vypadalo to, že mne čeká smrt taková, kterou si žádný tvor nepřeje. Uhoření. Byla jsem obklíčena ohněm. Nikde nebylo cesty ven. Prudce jsem se začala otáčet. Pokusy o únik by byly neúspěšné, to mi bylo jasné. Nezbývala mi tedy jiná možnost, než řídit se svou magií a schopnostmi. Zavřela jsem oči a pokusila se soustředit. Kéž by to tehdy jen šlo... Když jsem nedaleko svého čenichu ucítila oheň, málem jsem zešílela. Nevěděla jsem, co dělat. S podobnou situací jsem se ještě nesetkala a oheň se nebezpečně rychle blížil. Křečovitě jsem sevřela oči k sobě, snažila jsem se nemyslet na bolest zad z útoku ryse a pálení packy. Cítila jsem, jak se oheň vzdaluje. Zdálo se, že ustupuje dál ode mě. Aspoň jsem si to myslela. Krátkou chvíli dělal vše, co jsem já chtěla, ale následně se projevila má nepředvídatelnost a neznalost v tomto oboru. Učila jsem se schopnostem každého vlka; lov, vytrvalost a vše, co se k tomu vázalo. Na magii se nebral ohled a já tedy nevěděla, co můžu čekat.. Oheň se ke mně znovu přiblížil a já zalitovala. Ucítila jsem jemný vítr. Normálně bych se radovala, ale teď to téměř znamenalo moji smrt. Zadívala jsem se na znovu přibližující se oheň. Nevěděla jsem, zda to pomůže, ale nezbylo mi, než doufat. Jelikož jsem se nacházela nedaleko jezera Gall, modlila jsem se ke všem Bohům, abych dokázala přenést byť jen maličko vody. Konečně jsem se přinutila soustředit. Myslela jsem na vodu, na uhašení ohně. Na to, jak přenáším vodu a s její pomocí oheň hasím. Když jsem otevřela oči a podívala se na oheň, všimla jsem si malého, skutečně drobného místa, kde se ten nebezpečný živel nenacházel. Možná jsem litovala, že si popálím svůj kožich, ale v tu chvíli nebyla jiná možnost. Sebrala jsem všechnu sílu a odvahu a proběhla oním místem. Cítila jsem lehké pálení. Namířila jsem si to rovnou k jezeru, kde jsem se ochladila. Přinejmenším jsem byla v bezpečí, co se ohně týče. Vše mne bolelo - záda, poraněná tlapa i popálená srst. Bylo mi jasné, že z tohohle se budu dostávat dlouho. Když jsem zvedla pohled od země k místu, na kterém jsem se ještě malou chviličku zpět nacházela, dohořívaly tam poslední plamínky.
--
Abych pravdu řekla, nejsem s tím moc spokojená. Ale tak snad to jde aspoň číst..
To bylo hezké čtení. Musím říct, že mě ten konec překvapil. Nejen, že to jde aspoň číst, ale vytvořial si pěkné napětí. Myslel jsem, že ho ovládneš ten oheň, ale to mě nenapadlo.
Moc hezké počtení opravdu :)
Souhlas s Jackem, není to vůbec tak špatné, jak tvrdíš!
Napočítala jsem 45 řádků, takže přiděluji 170 MK za patnáct řádků navíc, provedení a tak dále. :)
Tulák každým coulem, kdy nebezpečí si hledám způsobem kdy ono najde vždy mě. Nezkušený v průzkumu okolí a pak to takhle dopadá. Ležíte s nakousnutým hrudníkem kdy na vás hledí dvě zvláštní stvoření, které už teď vím, že jsou Šerochodci. Kde začít? Myslím, že bych vám mohl říct jednoduše lov není lehký. A hlavně pokud jste na území kde se nevyznáte dopadnete jako já, takže přejdeme k honičce o šerochodcích, jak jsem se k nim dostal, to už je jiná historka. *Do háje* Utíkal jsem lesem a zamnou běželi zvláštní stvoření. Stín jakoby nebyl jejich nepřítelem, ale součástí. Hrozivě vypadali s dlouhým jazykem kterým. Skoro jako pes, ale oči se mi nedařilo vidět v té tmě. Po chvíli prohlížení jsem si uvědomil, že bych se měl soustředit na běh a ne na to, co mě vlastně pronásleduje! Běžel jsem tedy soustředěně vpřed a kousek od jakéhosi jezera jsem se zastavil a schoval az strom. *Sakra ty příšery snad nemají ani dech. Naprosto mi dochází všechny síly* vydychávala jsem se, schovaný za stromem a doufal aby si mě nevšimly. ''Do háje, jak jsem vůbec mohl být tak hloupý a jít k tomuhle území vůbec blíž?!'' (Eh.. Jo, byl jsem hloupý to byla pravda. Jak se říká, tak všeho moc škodí, ale zpátky k vyprávění). Po pár vteřinách se ozvala větev co praskal přímo za stromem a já věděl, že mě ucítili. Nohama jsem se odrazil od stromu a běžel ještě rychleji s odrazem, zatímco oni se museli rozeběhnout. Neměl jsem šanci se dostat k jezeru, protože byl na druhé straně. *Už nemají šanci mě dohnat. Nečekali, že tak rychle vystartuju* usmál jsem se a běžel dál. Po chvíli, ale vidím jak se ke mě přibližovali s obrovskou rychlostí! Zastavil jsem se, otočil se jejich směrem a využil stínové magie. Ta razila okolím rovnou k nim, ale oni se nesnažili ani uhnout ''A mám vás!'' jenže pak jsem naprosto ztuhnul. Stín pod nimi prošel dál jakoby se jenom odrazil. Tak moc jsem to nečekal, ale hned vracel stín zpátky, jenže bylo příliš pozdě. Jeden Šerochodec po mě skočil a lehce se mi zakousl do hrudníku, díky bohu jsme se špatně svalil a on mě musel pustit. Odkopl jsem ho na toho druhého, zmateně vstal a rozběhl se do nějaké strany. Vůbec jsem netušil kam běžím ani jakým směrem, ale chtěl jsem vypadnout. Oči se mi mlžily a začínal jsem vidět i rozmazaně *Do háje! To je hodně vážný zranění.. Nesmím to, ale tady vzdát. I když má magie nefunguje, pořád mám své schopnosti. Tulák nebo ne, tady nezemřu!* snažil jsem se rozběhnout rychleji a motivace mě i trošku pomáhala, ale v momentě když jsem se zastavil přešla. Husté křoví, prorostlé větvemi stromu vytvořili jakýsi tvar L. Jenže bohužel já byl přesně v tom kraji, kde jsem se postavil na všechny čtyři, prokřupl si krk a syknul jsem s nervózní tváři. ''Tak pojďte vy šerohnidi!'' rozběhli se na mě, ale já telekinezí hodil po jednom kámen. Ten jenom spadnul na zem a já se zarazil *Měl spadnout na toho druhého* Koukl jsem se vyděšeně na toho co ke mě běžel a nevěděl co udělat *Magie není užitečná, na mlhu je pozdě, co mám-* v tom jsem ucítil jak mi kousl znova do hrudi, ale tentokrát hlouběji. Povalil jsem se na zem a znova ho odkopl. (A tak jsme tady. Ležím na zemi v kaluži krve a poslední co mi zbývá je pár nádechů života. Myslel jsem si, že budu silný a ochráním své přátele, ale nakonec skončím tady jako potrava). Ležel jsem tam s těžkým zranění a doplazil se ke stromu co byl ke konci keře udělaného z L. Došli ke mně a já se v posledních momentech síly, snažil zvednout, jeden ke mně však přiročil a žduchl mě ''Promiň, že jsem nebyl dost silný matko.. Otče..'' Padal jsem k zemi, jenže nedopadl. Najednou se podemnou propadla zem a já padal do hluboké jámy ''Co se to děje?!'' koukl jsem se pod sebe a viděl jak se dole odráží světlo na vodě. Snažil jsem se zaujmout ve volném pádě postoj jako šíp, abych se zapíchl do vody, ale povedlo se mi to jen z poloviny. Byl jsem trochu nahnutý, takže jsem se zapíchnul a ještě plácl tělem o vodu. Ta obrovská bolest mi proběhla tělem, ale já tušil jedno. Vůle žít je silnější než cokoliv! Vyplaval jsem jakž takž nahoru, doplaval ke břehu, kde jsem si lehl a omdlel... ''Carpe diem'' otevřel jsem oči, když jsem najednou tohle slyšel v uších. Koukal jsem kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl. ''Kde to jsem?'' postavil jsem se, ale v tom jsem ucítil jak mě rána obrovsky zabolela a stáhla k zemi zase. Všechno se mi zase vybavilo, ten boj s Šerochodci, ten pád. Snažil jsem se postavit a po chvíli i úspěšně, ale běhat jsem ani za boha nedokázal, spíš to bylo takové mírné bloumání. Jeskyně někam směřovala, neměl jsem nijak jinak na výběr než jít dál. Bloumal jsem a odrážel ze stěny na stěnu, když jsem najednou spatřil v zatáčce jakési světlo. Hrálo různymi barvami a bylo jako když voda v něm proudí. Bezmyšlenkovitě jsem šel dál, protože jsem věděl, že nemám jinou možnost. Obrovské světlo bylo jasnější a jasnější, až když jsem konečně vystoupil z úzkého tunelu, tak jsem tu nádheru spatřil. Oči mi ještě zaostřovali, ale i tak jsem dokázal spoznat něco co se nevídá denně. Nádherné krystali, ve kterých jakoby proudila vod, ale přitom svítili tak jasně. Nebyly jednych barev, ale hráli snad každou barvou. Červená, modrá, zelená, hnědá, černá, prostě všechny. Přičichnul jsem k nim z nějakého nelogického důvodu, ale voněli tak.. Jakoby mě to zašimralo na nose, ale přitom pohladilo zevnitř těla. V tom se ozvalo zaštěbotání a já se podíval dál. Šel jsem dál a viděl už tu celou nádhernou jeskyni. Obrovské houby, které svítily jakýmsi zvláštním modrým olejem, který z nich kapal na zem. Celá místnost byla nádherně prosvětlená jakoby byl den, to štěbetání se ozvalo znova. Nechápal jsem co to je, popošel jsem kousek dál a uviděl nádherné ptáčky s blankytně modrým peřím. Ale tak pestrým, že nádherně ladilo k celému prostoru, prorostlému houbami a krystali. Ptáček ke mě přiletěl a zaštěbotal, kdy to štěbotání se nedalo vyjádřit slovi. Nádherně znělo, jako nějaká krátká melodie, která vám uši pohladí stejně jako nekrásnější hudba světa. Nikdy jsem nci takového neslyšel a neuvěřitelně mě to uklidňovalo. Měl krásný krátký černý zobáček a celé peří zbarvené do modra. Drobounký byl, ale hlasem krásně ozvučoval celou jeskyni ''Haló!'' zavolal jsem, ale byla slyšet jen ozvěna. Popošel jsem dál víc do prostředku prostoru. Uviděl jsem přenádherně pestréý a barevný drahokam, spíš krystal jako ostatní, jenže tenhle už nebyl jakoby v něm proudila voda. Tenhle je naprosto čistý a jasný, přičemž se zdálo že jde vidět skrze něj. Nechápal jsem co za nádheru to teď vidím, ale poletovali kolme toho ptáčci, jako kolem svého hnízda ''Jste nádherní ptáčci.'' Usmál jsem se při pohledu na několik těch nádherných stvoření ''Myslím, že vám budu říkat Blue. Jste skvělým příkladem modré barvy''Cítil jsem se jak malá holka, ale bylo neuvěřitelné, že jsem cítil stále klid. Chtěl jsem se rozejít ke krystalu, ale ucítil jsem jak mě rána ztrhla k zemi. Padl jsem do té světelkující vody a hleděl dál na prostředek té nádherné jeskyně *Proč mě to tolik k tomu táhne? Je to takový pocit, jakoy když si chci pohladit svého prvního koníčka* pomyslel jsem si. Vstal jsem s největší silou co mi zbývala jsem dobelhával do prostředku místnosti a těsně před krystalem jsem spadnul, natáhl jsem packu abych se dotknul krystali. Chtěl jsem cítit jaký je, jaké je to se dotknout té nádhery. Když jsem to, ale udělal, najednou se stalo něco neuvěřitelného. Proud jakési modré energie do mě udeřil, proniknul skrze mé těla a přišlo mi jakoyb mě tahal za srdce. Nebylo to jakobyho chtěl vyrvat, ale jakoyb ho nečím nahrazoval! Když jsem se, ale podíval krystal se zmenšoval až úplně zmizel i s energií. Hleděl jsem vyděšeně co se děje, ale v tom jsem uviděl malinkou rostlinku co vyklíčila. Ta, ale v momentě začala růst rychle ve strom, ke kterému všechan voda z hub šla po zemi a mířila k němu. Nebylo to jakoby je přitahoval, ale jakoby ta voda žila a šla k němu. Pomalu proudila tou zemí, dokonce i podemnou a šla přímo do kořenů toho stromu. Ten se nádherně začal rozsvicovat do modré barvy jako nebe a zároveň ten nejhlubší oceán. A pak se to stalo... Ten modrý proud, najednou znova vniknul do mého srdc,e ale mnohem silnější než předtím. Zařval jsem, protože nebyl jediný. Tentokrát mi i do rány šli další paprsky, které ji stahovali k sobě. Byla to taková obrovská bolest, že jsem padnul čumákem k zemi. Pomalu jsem začal přivýrat oči, když v tom spoza stromu, vyšel nádherný majestátní jelen, který byl tvořený tou energií. Svítil jemně modrou barvou, přičemž ke mě pomalými kroky přistupoval blíže. Ten tlak byl tak obrovský, že jsem se z posledních sil snažil zůstat při vědomí, ale nezvládl jsem to a upadl do bezvědomí. Probudil jsem se na kraji lesa, který jsem poznával ''Tohle je les Ellens''. Vstal jsem a hleděl kolem sebe, ale pak mi to došlo. Podíval jsem se na svoje tělo, ale nikde žádná rána. Jakoby se to zahojilo, přičemž když jsem se otočil, tak tamnou byl vstup do jeskyně *Musím tam jít znova, tohle nebylo normální* vešel jsem do jeskyně, ale konec jeskyně byl hned kousek předemnou. Bylo to jak vyhrabaná díra, která tam končila a nic nebylo dál. Nechápal jsem to, vyšel z jeskyně ven a viděl tu nádhernou přírodu. Věděl jsem, že to nebyl sen, protože jsem cítil jak jsem byl najednou silnější. Nebylo to jako předtím nebo když jste plní adrenalinu, ale jako když vás něco posilní. Jako když si po vyprahlém dni dáte sklenici vody. Cítil jsem se jinak... Cítil jsem v sobě tu magii i tu sílu co mě vyléčila.
