Ohó, tak tomu říkám psycho! Máš tam určitě přes sto vět (a to jsem nepočítala věty jednoduché, ale souvětí).

Takže, konečný ortel - získáváš samozřejmě level magie (nyní jsi na šestém), a přikládám bonus jedno Nio, protože za splnění náročného cíle taková odměna je a ty sis vskutku dal záležet - jako by šlo o cíl náročný.
Doufám, že jsi s mým hodnocením spokojen.

P.S. Na Viber jsi mi psal, že bys ony ptáky rád zařadil do fauny Positive. Na mail pošli jejich popis, za to také nějaké MK získáš.

Pomalu jsem se procházela lesem Míru. Byl tu obrovský klid. Přenádherné stromy a nádherné rostlinstvo mě lákalo, abych se rozeběhla a užívala si tu samotu. Abych si užívala ten ničím nerušený klid a krásu přírody. Neměla jsem v plánu zdržet se dlouho kvůli případnému hladu. S pravidly jsem byla jasně obeznámena. Nepotřebovala jsem se dostat do křížku s jinými vlky, pokud to nebylo nutné. Přikrčila jsem se a podlezla pod nízko posazenou větví. Najedou mě něco začalo děsit. Ten předtím tak nádherný klid byl najednou něčím narušen. Nebyla jsem tam sama. Dolehl ke mně neznámý pach a já zbystřila. Na zádech jsem ucítila nepředstavitelnou bolest a čas jakoby se zastavil. Snažila jsem se zahlédnout útočníka. Pár metrů ode mne se nacházela kočkovitá šelma s flíčky. Rys. Zavrčela jsem a oči sevřela do úzké čáry. Sledovala jsem onoho tvora, každý jeho pohyb. Chtěla jsem vědět o každém jeho nádechu či sebemenším pohnutí. Stejně tak on. Stáli jsme nedaleko sebe a pozorovali toho druhého. Pootočil hlavou mírně na pravou stranu a nespouštěl ze mě pohled. Začal se nebezpečně přibližovat, zatímco já nehnutě stála na místě. Připravovala jsem se na útok, na to, že na mě skočí, na cokoliv, ale on se rozeběhl mně neznámým směrem. Dívala jsem se za ním a snažila se srovnat si myšlenky, co se to právě stalo. Ucítila jsem štiplavou bolest na zádech, pokroutila hlavou a ještě chvíli se dívala směrem, kudy útočník odběhl. Nic z toho jsem nepobrala. Byl to pouhý bezdůvodný útok. Mohla jsem se už jen dohadovat sama se sebou uvnitř své hlavy, zda to bylo plánované či ne. Zda si mě spletl s jiným tvorem. Nebo snad, zda očekával, že po jeho prvním útoku se skácím k zemi a budu nehybně ležet...

Nemám co dodat, skvělá práce.
Připisuji celkem 155 MK za provedení, spisovnost :D ... Prostě se ti to povedlo.

Procházel jsem lesem hněvu. Bylo to mé první prozkoumání touto krajinou a vskutku se svým jménem honosila skvěle. Při pohledu na okolí, se mi dělalo až zle. Zvířata místo veselosti mezi sebou urputně bojovala a i obyčejný králík, tady drancoval. Při té procházce se mi začala dělat zima, jakmile jsem viděl ty odpornosti. Mrtvé těla kolem mě, které žrali dívoké hyeny. Byl jsem připravený k veškeré akci a odrázit jakýkoliv útok. Procházet tímto údolím, bylo jako pomalu stoupat po schodech k popravčímu špalku. Každým krokem hlouběji do toho lesa, příbývalo mrtvých těl a nechutně dívokých zvířat, když jsem v momentě uslyšel jemné zavytí. Okamžitě jsem ztuhnul a koukal kolem sebe, protože na takovémhle místě jístě nežije nic dobrého a hodného. Ozvalo se druhé zavytí, kteér sláblo a bylo vskutku žalostné a bolest z něho byla cítit na míle daleko. Rozběhl jsem se za hlasem, protože jsem čekal, že s nějvětší pravděpobností se někomu něco děje. Větve, které mě občas švihli do srsti a těla, jsem nevnímal. Soustředil jsem se na cestu, když jsem z dáli později zpozoroval tu hrůzu. Zastavil jsem se a pohlédl na pekelného psa, který tam stál. Nejspíš tucet vlků, bránilo šamana, který tam ležel opřený o strom a volal o pomoc. Díky bohu, byl den a já ihned vytvořil mlhu kolem psa. Ten se zadivil a hrubým až doslova pekelným hlasem pronesl ''Mě se neschováš''. Přiběhl jsem k šamanovi, ten jak mě viděl se snažil cokoliv říct, ale já mu dal tlapku přes pusu ''To je v pořádku, dostanu vás odsud. Pomožte mi trochu'' Snažil jsem se ho dostat na svoje záda, když v tom do mě zezadu vrazil pes a odhodil mě, přičemž jsem se praštil o strom. Větev stromu se mi nabodla do těla, takže jsem byl mírně zraněn. Vstal jsem a koukl na něj. Zavrčel jsem a zaujmul pozici k boji. Pes se mi jen zlehka vysmál a nazval mě štěnětem ''Já nejsem žádný štěně ty spropadenej čokle!'' rozběhl jem proti němu, ale on do mě vrazil tlapou a já tentokrát strom prolomil, přičemž se má packa špatně ohnula při nárazu do stromu a narazil jsem si ji ošklivě. Ležel jsem na zemi a hleděl na toho pekelného psa, jak stojí nad šamanem s výsměchem mé síly *Ne. Tady nesmím prohrát, možná je silnější než-li já, ale já-* zastavil jsem své myšlenky, když jsem opět stoupl na všechny čtyři. Vzal jsem větší kámen a hodil ho do psa, ten spadl na zem ''Rychle šamane! Musíte utéct než-'' ''Pozdě!!'' z ničeho nic se ten pes objevil zamnou kousl mi hluboce do hrudníku, chtěl jsem se otočit a koupnout do něho, ale on mě odkopl k šamanovi a já sedřel ránou po zemi. Ležel jsem před šamanem v bezmoci a nemohl cokoliv udělat *Takhle to neskončí. Přece nezemřu tady. Všichni mí přátelé, chtěji abych se vrátil zpět. Eist, Safira, Feäril. Všechny je musím ochránit a pokdu zemřu tady, tak zemře i má duše ochránce!* Vstal jsem na nohy opět a pohlédl na psa ''Ty máš teda kuráž na malou krysu!'' Napřáhl se packou, ale já telekinezí zvedl spadlý strom a hodil ho na psa. Pekelný pes to naprosto nečekal, nestihl vrátit packu zpět a strom ho odhodil a zalehl ''Kdo je tu teď krysa ty zbabělče!'' Postavil jsem se do bojové pozice ve vší své síle a odhodlanosti, kdy na mě šaman hleděl s překvapením jakým úsilím ho bráním. ''Ať se stane cokoliv. Tak vás tady ochráním za každou cenu, protože já jsem Jack Underworld!" Zavyl jsem z plna hrdla co jsem měl k přivolání pomoci. Pes mezitím se opět dostal na nohy a běžel ke mně, ale já si jen prokřupl hlavou a jakmile se dostal dostatečně blízko, tak najednou padl do mé pasti! ''Co-Co?! Co se to děje? Proč se nemůžu hýbat?!'' Pes se rozhlédl kolem sebe a uviděl jak ze strany šel zvláštní stín, který ho uvěznil na místě ve stejné pozici jako mě. ''Dovol abych ti to vysvětlil, ty hloupoučký pse. Celou dobu jsem věděl o tom, že tě neporazím napřímo, proto jsem se nechal od tebe mlátit, jenom kvůli toho aby si zlomil nějaký strom o mě. Jakmile jsem na tebe shodil tu kládu, tak jsem přesunul větve stromu v pořádí kolem tebe, takže můj stín tě mohl naprosto skvěle obejít a ve chvíli kdy ses dostal dostatečně blízko, jsem tě lapil do své pasti!'' zasmál jsem se a sedl si na zem s upřeným pohledem na něj. *Sice jsem ho lapil, ale nezabiju ho sám. Nejsem dostatečně silný a nevím jestli někdo slyšel mé vytí. Jediná šance je, že ho na chvíli omráčím než stihnu utéct s šamanem, ale to nepůjde jen tak snadno* koukl jsem na šamana, který koukal překvapeně na mě. ''Potřebuju, aby jste se dokulhal o ty dva stromy dál. Jestli je nějaká šance, že vás odsud dostanu, tak jedině když se posunete'' kývnul na mě a já se otočil zpět na psa. ''Možná, že si mě dostal, ale nevydržíš udržet tohle kouzlo věčně. A až se tak stane, tak bude pro tebe příliš pozdě utéct'' ''Nemám v plánu utéct, ani nečinně přihlížet'' A v tu chvíli mi to došlo. Nový způsob jak využít stínového kouzla. Napnul jsem své síly a využil toho, že jsme v zrcadlovém spojení. Zavyl jsem vší silou, přičemž se ke mně přidal i pes, který to natolik ozvučnil, že to muselo být slyšet až do vesnice lovců. ''Víš, tvůj hlas je naprosto skvělé lákadlo pro jistý druh zvířat. Vlci, když tě slyší, tak odbíhají stranou a v tuhle chvíli na území Passive moc vlků nechodí, ale bohužel pro tebe. Přímo za tebou žije vesnice lidí. Konkrétně vesnice lovců, kteří právě slyšeli naše vytí, což znamená že do pár minut jsou tady, ale to už stihnu utéct, zatímco ty ne'' koukl jsem na něj, ale cítil jsem jak mě to vytí vyčerpalo rychleji než-li mělo. Jestli mi dojde energie, dřív než tu lovci doběhnou, zemřeme tady všichni tři. V tom jsem to ucítil, mírne zašustění v mém nose. Ten nepříjemný pach odporných zvířat co tu žijí, podíval jsem se kolem sebe a viděl jak se přibližují Hyeny *Do háje, jestli mě uvidí, tak mě okamžitě zabijou* byl jsem naprosto v pasti a nevěděl co dělat. Koukal jsem kolem sebe a vymýšlel co dělat, ale nic můj mozek nenapadlo. Lehl jsem si úplně na zem a dal si ocas do pusy. Pomáhalo mi to při přemýšlení a po chvíli mě to napadlo. Zvedl jsem klacky pomocí telekineze a začal mě a šamana s nimi zaskládávat. Začali jsme splívat a vypadali jako hlouček větví, když se dostali dostatečně blízko k nám a začali čmuchat, všimli si jak tam leží pekelný pes. V tu chvíli jsem zavrčel, pekelný pes taky a hyeny utekli ve vší rychlosti. Už se, ale začali přibližovat světla lovců, já vstal z hloučku větví, usmál se na psa a pronesl větu ''Pokud dojde k boji, hleď zvítězit, ať to stojí cokoliv'' Zavyl jsem, pes taky a mlha se rozptýlila. Lovci viděli mě i psa, já uvolnil kouzlo, pes se ke mně rozběhl, ale lovci ho střelili do hrudníku a on spadl na zem. Já se rozběhl k šamanovi, vzal ho na záda, a odběhl s ním. Vytvořil jsem krátký pás mlhy zamnou z poslední energie co jsem měl. Doběhl jsem s šamanem k Hojným pláním, kde jsem ho sundal ze zad a lehl vyčerpáním na zem. Šaman mi poděkoval, ale to bylo už to poslední co jsem slyšel. Probudil jsem se později toho dne uprostřed hojných plání, kde mě odtáhli. Byl jsem extrémně vyčerpaný, a měl samé zlomeniny. Jakmile mi to řekli, zůstal jsem v šoku, že jsem vydržel tak dlouho. Šaman mi dál své požehnání a poděkování. Já v obvazech jen lehl na zem a hleděl na nebe *Takže jsem ho nakonec zachránil. Chybělo málo k tomu a málem by kvůli mojí hlouposti zemřel šaman. Když jsem přivolal ty hyeny, nevěděl jsem, že příjdou tak rychle. Bylo to příliš riskantní, musím se zlepšit..* zavřel jsem oči a opět usnul, ale spal jsem až do dalšího božího rána.

Fajn, Jacku... Připadám si jako hrozná mrcha (s malým M), když ti pořád něco neschvaluji, ale tohle prostě nepůjde. Uznávám určitou chybu z mé strany, že cíl tu ještě je, protože je celkem nereálný - v připraveném konceptu představuji šamany jako nejmocnější bytosti vůbec, takže jejich záchrana je dost nereálná - na každý pád, tohle není důvod, proč neschvaluji.
První - pekelný pes. Tito psi nemluví, když není zatmění měsíce, nevyskytují se mimo Les Věčných stínů. www.purposefuls.webnode.cz/mapa/passive/fauna
Druhá - Les hněvu není takový, jak jsi ho vykreslil. To by bylo hodně velký špatný.
www.purposefuls.webnode.cz/mapa/passive
A třetí - cítím tu něco, co je při hraní RP dost časté, ale zároveň fakt brutální chyba - Gary Hue. Půjčím si formulaci z Alagaësie:
"...A teď mi dovol představit ti jednu významnou osobu. Jmenuje se Marry Sue a její společník je Garry Hue. Že jsi o nich ještě neslyšel? Inu, to hned napravíme. Marry Sue poznáš hned a všude. Je totiž naprosto dokonalá. Přežije každou nehodu, nedokážeš ji zranit a ona je přitom samozřejmě krásná, odvážná a milovaná - jednoduše dokonalá. Prostě prototyp takové normální bohyně. Gary Hue je pak výraz, kterými se označují mužské postavy tohoto typu. Dej si pozor, abys nehrál sám jako Marry Sue, to by tě tvoji spoluhráči moc rádi neměli. I v normálním životě má každý svoje klady, svoje zápory a svoje omezení. Máš potřebu pít, jíst, chodit na toaletu. Tudíž, když tvoje postava už týden nejedla, pravděpodobně při nejbližším souboji prohraje. Proč? Protože je oslabená od nedostatku potravy.
Příklad:
*Je zrovna na lovu v Dračích horách, když tu najednou zahlédne ty 3 ra'zaky, kteří tasí meče. Ačkoli už tři dny nepila, nepociťuje nijak velkou potřebu napít se a tak raději tasí i svůj meč a rozběhne se proti nim. Začne přitom hlasitě řvát, aby ra'zaci byli mírně zmatení. Přiběhne k nim a jediným mocným sekem utne dvěma ra'zakům hlavy. Přijde k tomu třetímu, ale ten jí jen plivne k nohám a uteče strachy. Ona se raději posadí na zem, kde začne svůj meč čistit od ra'začí krve, zatímco vzpomíná na matku, kterou zabili urgalové. Ten ra'zak není objektem její pomsty. Ale urgaly vyvraždí všechny, to už si slíbila jako dítě!*"
Právě sem Jack trochu sklouzl. Pozor na to.
Tak jako tak, cíl jako takový mažu, neboť jde dosti mimo...
Zkus si vzít něco jednoduššího, a dávat skutečný pozor na všechny chyby v hraní (i gramatice... jak řve můj grammar nazi smysl - o tom ti Eist řekne určitě mnohé :D).
A samozřejmě držím palce, ať se tentokrát povede. :)

Jarní větřík pročesával mou tmavou srst. Do očí mi zářilo jemné sluneční světlo a já pocítila neustávající hlad. Bylo mi jasné, že jestli budu ještě čekat, hlad bude větší a má schopnost lovit menší, snad i z důvodu oslabení. S vidinou jídla jsem se tedy vydala po území Positive k lesu Vysoké zvěře. Cesta nebyla dlouhá díky tomu, že má cesta se táhla od jezera Klidu. Po krátké chviličce jsem došla do onoho lesu, ve kterém by se mohla nacházet má večeře. Mé přání, aby cesta nebyla zrádná a já nepotkala žádného vlka či lovce, se vyplnilo. Poměrně klidným krokem jsem procházela mezi stromy a snažila se nasát ten skvělý pach zvěře. Neměla jsem v plánu nic velkého, žádného jelena či tak, ale ani nějakého zakrslého zajíce či divokého králíka. Nemám potřebu se za každou cenu utkat s kopytníkem. Potřebovala jsem jen něco na ukojení hladu. To něco jsem také po krátké chvilce spatřila. Zřejmě zatoulaná srna by mohla být dobrou kořistí. Vypadala trochu slabě, což mi hrálo do karet. Plíživým krokem jsem následovala onoho tvora. Vyčkala jsem, kam mne zavede. Zastavila a nastražila uši. Okamžitě mi došlo, že vytušila mou přítomnost. I tak jsem však byla klidná, jak mě to otec učil. Dýchala jsem tiše a zrychleně. Jakýkoli její další krok pro ni mohl znamenat smrt. Rozhodla se špatně - pro její jedinou možnost. Rozeběhla se a já za ní. Síly ubývaly nám oběma. Já se však držela pevnou vůlí, ona strachem. Když prudce zpomalila, měla jsem už téměř vyhráno. Stačilo mi pár rychlejších kroků, skok a srazila jsem ji k zemi. Dýchala rychle a trhavě. Zakousla jsem se jí do krku. Stále se snažila vykopávat a cukala se, ale po pár chvílích jí z očí vymizel život. Pouze jsem se skláněla nad mrtvou srnou a těšila se, až do sebe dostanu nějaké to maso. Krev vytékala pomalu, po nějaké době téct přestala a já stále zírala na ten pohaslý život oné srny.

Napočítala jsem 25 řádků na mém počítači. Máš moc hezký styl psaní a celkově se mi to moc dobře četlo. :)
Připisuji 140 MK.

Jarní den, brzy ráno. Obloha ještě temná, šedivomodrá, jen na východě světlo a první červánky. Ptačí zpěv zněl krajinou, hlásil nadcházející svítání. Vlk, srst olepená blátem, šel pomalu, kroky v jehličí nevydávaly jediný zvuk. Zato zakručení v žaludku se zdálo až nepřiměřeně hlasité. Narcius se trochu zamračil nelibostí nad hladem, necítil se na lov. Mnohem raději by se někde posadil a jen čekal až slunce vykoukne nad obzorem.
Potřeby těla byly však neúprosné. S kyselým ksichtěním se sklonil čenich k zemi a hledal něco, co by nemuselo být tak těžké ulovit. Zaujala ho zaječí stopa. Vydal se po ní lehkým poklusem. Vzpomněl si na Klece. Ani nevěděl proč, ale vzpomněl si a uvědomil si svou vděčnost, že je zde, venku, ne tam, za tlustými zdmi v malé kleci společně s dalšími. Stýskalo se mu po Tobiasovi, to rozhodně. Jediné stvoření, po kterém se mu stýskalo. Ačkoliv teď vzpomínal i na Elise. Elise, která byla majetkem Cigogne, ale spala s každým, jen aby z toho něco měla. Elise, která se nabídla nakonec i jemu, vyvrhelovi a albínovi, jen proto, že měl možnost dostat se ven. Elise, za jejíž blízkost by v určité době dal cokoliv a i přes to ji odmítl. Teď už k ní necítil nic jiného, než opovržení. Po té se mu nestýskalo.
Z poklidného stopování ho vytrhl jiný pach. Krev. Ani ne moc stará srnčí krev. Nerozmýšlel s rychle. Cokoliv zvíře zranilo, nesledovalo ho to dál, jelikož všechny možné pachy predátorů byly už moc staré, než aby to mohlo být z dneška. Srnec tu očividně proběhl teprve před chvílí.
Vykašlal se na zajíce, rozběhl se raději za raněným srncem. Po pár vteřinách běhu si všiml, že srnec kulhá. To bylo dobré znamení. A po několika dalších minutách ho i uviděl. Byl to akorát tak roční srneček, mladý a silný... kdyby nebyl raněný. Vypadalo to na medvěda. Bok i stehno měl roztržené silnými drápy, pravděpodobně byl i dost vyčerpaný. Jakmile si všiml Narcia, okamžitě však vyběhl dál. Vlk tiše zavrčel a vyrazil za ním. Když už ho našel, nenechá si ho utéct.
Srnec kulhal už docela silně, takže netrvalo dlouho a byl téměř u něj. Trochu se děsil kopyt, ale co se dalo dělat. Zrychlil, aby se dostal téměř vedle něj, pak skočil a zahryzl se do zápěstí přední nohy, pevně. Zuby drtil kost a odmítal se pustit, avšak když se začal Srnec vzpínat a poskakovat a vlk dostal do hlavy o kmen stromu, byl nucen povolit stisk.
"Vytrvalej zmrd," zavrčel si pro sebe a pomalu se zvedl. Zatřepal hlavou, aby se mu vyjasnil pohled, a znovu vyběhl za zvířetem, které se opět, naprosto logicky, pokoušelo utéct. Tentokrát však kulhal trochu silněji a tak byl Narcius brzy u něj. Nebohý srnec se už dál o útěk nepokoušel, když se před ním objevila rozšklebená vlčí tlama. Jen koulel očima, vyděšený k smrti. Když po něm Narcius poprvé chňapl, uskočil. Pokoušel se bránit úskoky i kopyty, což vlka docela doopravdy děsilo, avšak nehodlal se vzdát. Obcházel ho v kruhu, kde mohl, tam udělal výpad. Tu drápy, tu zuby. A nakonec ho nechal běžet.
Po pár minutách, kdy jen pozoroval oblohu, nyní již bledou, se znovu sklonil k zemi a vydal se po pachu svého srnce. Kdesi nad ním zakrákal havran. A po pár desítkách krocích našel i srnce. Ležícího v mechu nasáklém krví, víčka se mu sotva chvěla.
"Zdravím," tiše pronesl a sedl si před zvíře. To ztěžka otevřelo oči a dívalo se na něj. V jeho očích už nebyl žádný strach. "Řekl bych, že je mi líto, že jsi takhle dopadl, ale nebyla by to pravda. Jediný, o co mi jde, je nažrat se."
Vyměňovali si pohled, oba dva zcela klidní.
"Nezabil tě medvěd a pak... pak tě zabije někdo jako jsem já. Vyvrhel. Zkurvenej albín, ten poslední z vlků. Jen označovat mě za vlka je urážka celýho rodu," hořce se zasmál, když opakoval slova, která mu kdysi řekl Cigogne.
Přistoupil blíž, naposledy se srnci zadíval do očí a pak se silně zakousl do jeho krku. Nedokázal mu vyrvat hrdlo, jako to dělali silnější vlci, avšak dokázal tisknout ho tolik, že cítil v tlamě chuť teplé krve. Jenže tím, čím ho doopravdy zabíjel, bylo zamezení přívodu vzduchu do mozku. Pomalá smrt, ale srnec to již téměř necítil. Ztratil hodně krve, brzy by umřel i bez jeho pomoci.
Na rudý mech dopadly první paprsky slunce.

Četlo se to samo, na mém počítači je to přesně 60 řádků textu. Perfektní!
Tak vzhledem k tomu, že za dvacet řádků je 130 MK, pak třikrát sto třicet je 390 + bonus za provedení a celkovou šikovnost a obratnost při psaní...
Získáváš 420 MK, které ti připisuji na profil.
Gratuluji!

Znuděně jsem procházel jakýmsi lesem. Byla mlha a celkově dost nevlídno, ale já jsem se nedokázal zastavit. Proč taky? Zvuky lesa doléhaly k mým uším a uklidňovaly mě. Ano, byla zde spousta zvuků, ale ty zvuky dohromady tvořili ticho. To krásné lesní ticho zvuků uklidnilo i mé horečnaté myšlenky honící se mi v těch dobách tak často hlavou. Slunce nemělo dost síly, aby prosvítilo vrstvy těžkých šedých mraků, mlhu a navíc ještě aby proniklo korunami stromů. Stromy nebyly nijak moc vysoké, ale jejich kmeny byly šedé a silné. Jejich listí taky nemělo jen obyčejnou zelenou barvu. Stromy byly staré. Tolik toho zažily, že jejich myšlenky by nepobralo žádné zvíře ani zvíře nejhorší – člověk.
Les byl jaksi pochmurný a to se mi líbilo. Jeho život byl pomalý a vážný a já jsem sladil kroky s rytmem jeho myšlenek. Byl tu takový klid, že jsem si přál zůstat tu věčně, srůst se stromy a stát se součástí té moci, klidu, krásy a nekonečného ticha, kterými les bezpochyby byl.
Už jsem nepočítal čas, jen jsem spokojeně kráčel tichem a přítmím. Vtom to ticho někdo hrubě narušil zavrčením. A mnou začal prostupovat hněv. *Kdo se opovážil zaútočit mna les, jehož součástí jsem se teď cítil být? Kdo ruší jeho ticho? Kdo šlape po jeho kráse? Kdo chce lovit jeho děti – rejsky, ježky, lelky?* Rozhlédl jsem se, ale nikde nikdo nebyl… Ne, nikoho jsem neviděl, ale on tam byl! Cítil jsem jeho zlovolnou přítomnost, cítil jsem pohled jeho ostrých očí. Jakoby mě probodávaly… Obrnil jsem se proti tomu pohledu a znova jsem se ohlédl. Stála tam jakási kočka. Krátce jsem zapřemýšlel – měla krátký ocas a štetičky na ušních boltcích. – Je to rys! To tenhle zloduch otravuje les svou přítomností! Postavil jsem se proti němu čelem a hlasitě a výhružně jsem zavrčel. Zavrčel jsem výhružněji, než jak jsem si skutečně připadal, ale na tom rysovy zkrátka bylo špatně! Jakoby sem vůbec nepatřil, což byla nejspíše také pravda. Zazdálo se mi, že jeho oči svítí zlatavým světlem. Z neznámého důvodu mi byl odporný a tak jsem znovu zavrčel.
Zanořil jsem se do jeho očí a naježil jsem srst, zdál jsem se být poněkud mohutnější oproti skutečnosti, ale rys necouvl. Já také ne, ale naše pohledy zápolily. Jeho pohled byl pevný a neústupný, zatímco můj se z počátečního pohledu odhodlaného postupně měnil na pohled roztřesený. *Možná jsem se do toho neměl pouštět,* pomyslím si vylekaně. Začínám už teď pomýšlet na útěk a rys to v mých očích vidí. Nemám žádnou šanci, jsem přece jenom o něco starší než vlče. Iluze se zhroutila a rys teď vidí skutečného, vylekaného a hlavně slabého a nezkušeného vlka s vyděšenýma očima.
Zmohl jsem se jen na jedno. Mrštně jsem se otočil a co nejrychleji pelášil pryč od toho rysa a od jeho podivné hrůzostrašnosti. Utíkal jsem dlouho, než jsem zakopl a svalil se na zem. Byl jsem už ale daleko a ten rys mě ani nezkoušel pronásledovat. Ležel jsem na zemi udýchaný a uštvaný s jazykem vyjícím z tlamy. Byl jsem velmi vyčerpaný…
A potom jsem se probudil. Jak se mi ulevilo, když jsem na to přišel! *Byl to jenom sen! Žádný děsivý rys tu není!* Vyskočil jsem radostí a úlevou jako to dělají malá rozradostněná vlčata, když chytí motýla. A tak jsem si nakonec užil nastávající den plný veselých chvil. Dokonce se mi tehdy povedlo ulovit mladou laň, která zrovna moc nedávala pozor.